Na pódium doslova vletí, spěšně si nástroj vloží pod bradu a místnost následně zaplní tóny známé skladby. V obličeji je bledý, kruhy pod očima jeho vzhledu příliš nepomáhají, jenže to nikomu nevadí, protože hraje doslova božsky. I když v případě houslí to zní jako protiklad.

Ve správných rukách umí vyluzovat tóny, jež podlamují kolena. Když se ale houslí se smyčcem chopí někdo nepovolaný, uši krvácí.

Čtyři jako ideál

Made in Italy – to by mohlo být vyryto na prvních exemplářích, protože vynález přísluší právě zemi z Apeninského poloostrova.

Historici sice zjistí, že některé mongolské kočovné kmeny užívají strunné nástroje, na něž hrají vzpřímeně, s elegantními houslemi se to ale nedá srovnat.

Z hlediska času hovoří o začátku 16. století, na fresce z roku 1530 lze spatřit právě housle, tehdy bychom u nich napočítali pouze tři struny. Podivná novinka dostává jméno violino, což odkazuje na zmenšeninu tehdy dobře známé violy.

Za skutečného praotce houslí můžeme považovat Andreu Amatiho (1505–1577), ten totiž napne zbylou čtvrtou strunu a stanoví dnešní podobu hudebního nástroje. O jeho umu hovoří i to, že pro francouzského krále Karla XI. (1550–1574) vyrobí 38 houslí!

Dostat se na kobylku

Amati stanoví standardy a budou se po něm opičit všichni ostatní výrobci. Tajemství tkví například ve dřevě, jelikož zadní deska by měla být z javoru, přední zase ze smrku. Další důležitou součástí je hmatník, po němž tancují prsty a musí snést obrovský tlak.

Jako ideální materiál se ukáže být eben, v úvahu přichází i buk. Hmatník bychom našli na krku, který vlastně spojuje horní a dolní část. Žádné zvuky by bezpochyby nevznikly bez kobylky, tedy speciálního můstku podpírající struny.

Díky přenášení vibrací housle vyluzují zvuk. Samotná kobylka se může posouvat, stačí milimetrová odchylka a síla, barva i hlasitost se změní. Ale pozor – musí být vždy kolmo k houslím. Neméně důležitou funkci mají tzv.

f-otvory, tedy dva průduchy umožňující správnou rezonanci. Mnoho lidí si myslí, že jde o design, to však není pravda. Partu doplňují ještě hřeby na ladění, šnek jako dekorativní spirála na konci a duše – malý dřevěný špalíček uvnitř houslí.

Od 19. století patří do výbavy podbradek, ten tak umožňuje hráčům lepší stabilitu. Opomíjet nesmíme ani smyčec, jenž se používá i dříve. Moderní varianty stanoví François Tourte (1747–1835). „Od 74 do 75 centimetrů,“ zavádí ideální délku.

Temné pozadí

Housle nachází své publikum postupně, mohou za to i někteří virtuosové, jež přivádí publikum k transu. Niccolò Paganini (1782–1840) umí údajně hrát rychle, precizně a bez jakékoliv chyby.

Vyhublý a s dlouhými prsty působí mysteriózně, a tak kolem něj vznikají všemožné legendy. Hrát umí tak dobře kvůli tomu, že se spolčí s ďáblem. Jeden z koncertů dokonce odehraje na jedinou strunu, zbytek totiž popraská.

A skutečně naučit se rozezvučit housle, není nic jednoduchého – dostat se na dobrou úroveň trvá roky. Hraní vyžaduje jemnou motoriku a také soustředění na více věcí naráz. Do toho musíme připočíst i vysokou cenovku.

Housle totiž patří mezi nejdražší nástroje světa. Třeba ty z dílny Antonia Stradivariho (1644–1737), jež vyrobí v roce 1725, se prodají za astronomických 23 milionů dolarů!