V roce 1939 nacistické Německo a Sovětský svaz napadly a následně si rozdělily Polsko. Stovky tisíc polských Židů volily v této temné hodině útěk na východ. Jejich pozice však byla stále kritická.
Mnoho Židů bylo deportováno do pracovních táborů na Sibiři, jiní byli přesídleni na území sovětských středoasijských republik.
Tato situace dolehla intenzivně zejména na děti, které už samotné těžké životní podmínky ohrožovaly na životě. Záblesk naděje se objevil v roce 1942, kdy byla na území Sovětského svazu zformována polská tzv. Andersova armáda.
Této vojenské formaci byl umožněn odchod za hranice, a to směrem do Íránu, který byl tehdy pod britskou kontrolou.

Z gulagu do náruče Persie
Únikové trasy využili i polští Židé. S Andersovou armádou se do Íránu dostává i tisíc polských židovských dětí. Z naprosté většiny se jednalo o sirotky, kteří ve válečné vřavě ztratili rodiče a nejbližší příbuzné.
Příjezd do íránského hlavního města – Teheránu jim patrně zachránil život, a to vzhledem k jejich tristnímu zdravotnímu stavu. Děti trpěly podvýživou, infekčními a kožními nemocemi.

Íránská židovská komunita pro ně zajistila lékařskou péči i potraviny.
Nakonec se pro Teheránské děti, jak se těmto dětským uprchlíkům začalo říkat, podařilo získat i imigrační povolení pro vstup do Palestiny, kam se dostávají v únoru roku 1943. Jejich strastiplná cesta, která trvala tři a půl roku, tím skončila.
Odysea končí v Palestině
Příběh Teheránských dětí je méně známou kapitolou holocaustu. Jejím specifikem je dlouhý útěk a nalezení překvapivého útočiště na Blízkém východě. Na záchraně dětí spolupracovaly ruku v ruce křesťanské, židovské i muslimské organizace.
Tyto děti se staly největší organizovanou skupinou přeživších, která se do Palestiny dostala během druhé světové války. Ani závěr jejich putování nebyl jednoduchý.

Přesun z Íránu do Palestiny proběhl námořní cestou, a to nejprve do Indie. Odtud cesta vedla Rudým mořem a Suezským průplavem do Egypta. Závěr cesty děti absolvovaly vlakem.
Po příjezdu se zotavovaly v tranzitních táborech, poté byly integrovány v zemědělských osadách – kibucech. Mnoho z nich se později úspěšně uplatnilo při budování nově vzniklého Státu Izrael.
