V roce 1918 propukla na rakousko-uherské námořní základně v Boce Kotorské, dnes na území státu Černá Hora, největší námořní vzpoura v dějinách.

Účastnilo se jí na 40 lodí a přes 6000 námořníků. Významnou úlohu ve vzpouře sehráli i námořníci z Čech. Po třech dnech byla vzpoura potlačena. Výsledek? Zatýkání, věznění i popravčí četa!

Námořní vzpoura v Boce Kotorské proběhla v období od 1. do 3. února 1918 a její začátek signalizoval výstřel z děla křižníku Sankt Georg, vlajkové lodi V. divize rakousko-uherského námořnictva.

Příčiny vzpoury

V pozdější době se hledaly zejména ideologické důvody pro vypuknutí vzpoury. Pravdou ovšem je, že prvotním impulsem byly těžké životní podmínky na lodích, problémy se zásobováním, špatné zacházení s námořníky ze strany důstojnického sboru.

Během vzpoury se však objevily i politické cíle, a to včetně demokratizace Rakousko-Uherska, požadavku na zastavení válečných operací a přiznání práv na sebeurčení jednotlivým národům monarchie.

Za jednu z vůdčích osobností vzpoury je považován František Rasch, rodák z Přerova (1888–1918), který pocházel ze smíšené česko-německé rodiny. Podíl českých námořníků na vzpouře je považován za velmi významný.

Rozsudky smrti

Proti vzbouřené Boce Kotorské je okamžitě vyslána trestná eskadra z válečného přístavu Pula. Nestabilní organizmus vzbouřeného loďstva začaly „napadat“ různé zaručené zprávy, šeptanda a strach.

Prvotní nadšení, kdy námořníci kontrolovali obrovskou palebnou sílu válečných lodí, se změnilo ve snahu přežít se zdravou kůží… Vzpoura byla potlačena. Pro nejradikálnější skupinu námořníků však už nebylo cesty zpátky.

Byli zatčeni a odvezeni do Kotoru, kde se do týdne osud čtveřice předních osobností vzpoury naplnil. Čtyři hlavní protagonisté – František Rasch, Jerko Sižgorič, Mate Brničevič a Anton Grabar stanuli před popravčí četou.

Stovky dalších námořníků všech národností byly odsouzeny k pevnostnímu žaláři. Symbolické hroby popravených jsou nyní v Kotoru součástí pietního místa.