Píše se rok 1890 a na vyšehradském hřbitově je pěkný mumraj. Pozůstalí odění v černé mají ale ve tváři něco víc než jen smutek. Je to i trocha hněvu a zklamání. Na místě není žádný kněz, církev sama odmítá udělit jakékoliv poslední pocty. A přitom nejde o nic jiného než o trošku popela.

Jenže jinak to nejde. Augusta Braunerová (1817–1890) je významnou spolkovou činovnicí, malířkou, mecenáškou i feministkou. Když náhle umírá v Paříži, její poslední slova zní: „Chci být pohřbena doma, v Praze.“ Jenže jak to udělat?

Z Paříže do Prahy je to dost daleko a přepravovat rakev není zrovna jednoduché. „Jednoduše, Nechtě mě zpopelnit.“ Jak si přeje, tak se i stane, ale doma to vzbudí pořádný rozruch.

Místo kněze pak musí obřad provést Vojta Náprstek (1826–1894) a v novinách se kolem toho semele nehezká mediální bouře. A rozhodně není poslední. Smrt žehem totiž není v Rakousku-Uhersku uzákoněná. Vlastně platí absolutní zákaz.

Přestože jde o metodu, kterou ve starověku nebo pravěku lidstvo běžně využívá, s nástupem křesťanství se stává metoda nevhodnou a dokonce přísně zakázanou.

Jenže o mnoho staletí později na půdorysech středověkých měst rostou moderní velkoměsta a dosavadní hřbitovy nestačí. Navíc kremace je v těchto nových podmínkách metodou hygieničtější. V křesťanském světě je jako první uzákoněna v roce 1874 v Miláně.

Ale konzervativní habsburská monarchie dá raději na své arcibiskupy než volnomyšlenkářské Vlachy.

Vojtova cesta

Náprstek se nehodlá smířit se smutným osudem, který potkává Augustu Braunerovou. Jako člen městské rady bojuje za možnost kremace. „Postavme v Praze moderní krematorium!“ navrhuje.

„Zlepšíme kvalitu života v celém městě!“ Společně s tím prosazuje myšlenku interkonfesijního hřbitova, ale i tady narazí. Když umírá, požádá své přátele o zpopelnění.

Smuteční obřad se odehrává v Praze, následně je tělo převezeno do německého města Gotha, kde se nachází nejbližší krematorium od Prahy. Tam je tělo zpopelněno a urna je přivezena jeho přáteli zpět.

I tentokrát je z toho v tisku poprask, církev se vzteká, ale myšlenka kremace se pomalinku a nenápadně začíná usazovat v hlavě některých lidí. V roce 1899 vzniká Společnost přátel žehu – společnost pro spalování mrtvol.

Nejstručnější zákon

Jejím cílem je propagace nového způsobu nakládání s mrtvolami a snaha o uzákonění této varianty.

V roce 1909 v Národních listech vychází mezi zprávami o setkání šachového kroužku nebo o náboru nových členů do dramatické školy i krátká noticka:

„Krematorium, spolek pro spalování mrtvých, otevřel dnes své úřední místnosti.“ Společnost totiž není dost aktivní, a proto vzniká spolek nový, který myšlenku kremace propaguje, a v jejímž čele stojí básník Jaroslav Kvapil (1869–1950). Ale marná snaha.

Císařské úřady jsou těžce proti! Konec Velké války přináší řadu změn. „Ať žije Československo!“ zní ze všech koutů a na troskách prohnilého mocnářství roste nová republika.

Je samozřejmě nutné přijmout i řadu nových zákonů, které nahradí ty staré, habsburské. Jeden z nich se týká i kremace. Když jej Kvapil, jakožto poslanec Národního shromáždění, předkládá, jde o nejstručnější zákon vůbec.

„Pohřbívání ohněm jest povoleno.“ Zákon, nazývaný jako Lex Kvapil je schválen drtivou většinou hlasů. V roce 1921 na Olšanech se v ČSR koná první legální kremace. Dnes je v republice 27 funkčních krematorií a přibližně 76 zemřelých je zpopelněno.