V 19. století vládnou salonům krinolíny, monumentální sukně vyztužené ocelovými obručemi. Silueta je oslnivá, pas útlý, jde o dokonalý tvar. Jenže tahle krása má temnou stránku. Pod látkou a krajkou se skrývá konstrukce, která dokáže zabíjet.

Evropa i Amerika propadají módní horečce. Inspiraci udává dvůr Eugenie de Montijo (1826-1920), manželky francouzského císaře Napoleona III. (1808-1973), a výrobci ocelových obručí nestíhají.

Krinolína je lehčí než vrstvy spodniček, dovoluje pohyb a zároveň vytváří kolem těla několikametrový kruh. Dáma vstupuje do dveří bokem, zabírá celou pohovku a na schodišti potřebuje asistenci. Stačí však krok vedle a konstrukce se zachytí o kliku či zábradlí.

Pády z výšky nejsou výjimkou. Noviny přinášejí zprávy o ženách, které se v obřím rámu zhroutí jako převržené klece.

Smrtelná móda

Největší hrozba však plápolá tiše v krbu. Domácnosti svítí svíčkami, topí se otevřeným ohněm, vaří na plynových sporácích bez pojistek. Látka, často vyrobená z lehkého mušelínu, je vysoce hořlavá.

Stačí nepatrný dotek s plamenem a sukně se během vteřin mění v pochodeň. Obruče fungují jako komín: oheň proudí vzhůru, pálí tělo i obličej. Dostat se z ohnivého pekla je téměř nemožné, protože konstrukce brání rychlému svlečení.

Dobové statistiky z Británie i Spojených států mluví o tisících úmrtí ročně; některé odhady hovoří až o desítkách tisíc obětí během několika dekád. Móda se stává doslova smrtelnou.

Konec tragédií

Krinolína přesto dál triumfuje na plesech i promenádách. Kritici varují, karikaturisté si tropí žerty, lékaři apelují na bezpečnost, ale touha po ideální siluetě vítězí. Teprve v 70. letech 19. století objem ustupuje a nahrazuje ho užší turnýra.

Kovová klec mizí z ulic a s ní i část tragédií. Příběh krinolíny dnes zní jako memento: haute couture může být dechberoucí, ale když se spojí s technikou své doby, stává se nečekaným zabijákem. Krása sice září, ale někdy také pálí.