Nejsou tak v kursu jako upíři nebo vlkodlaci, ani tak děsivé jako zombie. Jen si tiše plují chodbami českých zámků a některé konají dobré skutky.

Po cimbuří i po chodbách českých hradů a zámků korzuje přes 130 lidovými pověstmi prověřených Bílých paní. A Karlštejn, jako premiant, jich má hned 12 a ještě Blanku z Valois (1316–1348) navrch. Odkud se ale vzaly? A která je nejslavnější?

Bílá je dobrá

„V pověstech líčí se jako postava bílým rouchem oděná, kteráž se ukazuje, jen když rodu hrozí nějaké nebezpečí,“ praví historik August Sedláček (1843–1926) skrze Ottův slovník naučný. Občas nosí velký svazek klíčů, a když se jí něco nelíbí, tak jimi chřestí.

Jako jedno z mála zjevení je kladnou postavou, která lidem pomáhá. „Přízrak Bílé paní je patrně pozůstatek z pohanských dob, kdy bílý oděv byl znamením smutku,“ píše v Labyrintu tajemna Martin Stejskal.

Ač se zdá v Čechách jako doma, podobné bytosti najdete po celém světě. Od Indie, kde se jí říká kuladéva, přes Francii, kde se jí podobá víla Meluzína, až po irské pověsti s vílou bánší.

Sedm let utrpení a život věčný

K nám s největší pravděpodobností doputovala přes Německo, kde je historicky nejstarší Bílou paní hraběnka Kunhuta von Orlamünde (1303–1382). Kvůli lásce zabila své děti a po smrti, pochopitelně, nenašla klid, takže dodnes bloudí po sídlech rodu Hohenzollernů.

A odtud je to k nám jen krůček, neboť s tímto rodem jsou spřízněni Rožmberkové. A hádejte, ke kterému rodu patří paní Perchta (1429–1476), zřejmě nejznámější Bílá paní českých luhů a zámků.

Je prý krásná i chytrá a o to horší pro ni musí být nedobrovolné manželství s nemilovaným Janem V. z Lichtenštejnu (?–1473).

Hrubiánem Alkoholik a hrubián, který ji týrá fyzicky i psychicky. Stejně jako jeho matka a sestry. Prožije s nimi sedm krušných let, kdy ji noci často vídávají, jak chodí nešťastně po hradních chodbách a nemůže spát. Trpí, dokud ji nevysvobodil bratr Jan.

Žije pak poklidně na Krumlově a oděna v bílém pomáhá chudým. Což jí podle pověsti zůstane i po smrti.

Omyl to byl?

Přestože Perchtě titul Bílé paní nikdo neupírá, obecně přijímaný názor, že do jejího revíru patří také Jindřichův Hradec, je poněkud sporný.

Jindřichohradecká Bílá paní je bezpochyby nejslavnější Bílá paní, za její spojení s Perchtou však podle všeho může pouze mylný výklad historika Bohuslava Balbína (1621–1688), který pohnutý život Perchty podrobně zkoumal.

Historici totiž prokázali, mimo jiné, že v době, kdy měla podle Balbína pobývat v Jindřichově Hradci, byla prokazatelně v Mikulově. Bílou paní v Hradci je mnohem spíš Markéta z Hradce, někdy také Markéta von Hardegg (x-1369). Ta byla podle pověsti Bílou paní dokonce už za svého života.

Protože poté, co ovdověla, vstoupila do kláštera a jako jeptiška pak nosila bílé roucho. I jako duch údajně dohlíží na dodržování tradice, kterou kdysi sama zavedla, kdy se rozhodla líné řemeslníky pracující na přestavbě hradu popohnat:

„Pokud vše stihnete, než první vločky k zemi se snesou, tu navařím pro vás kaše medové.“ A protože stihnou, udělá, jak slíbila.

Akce je natolik úspěšná, že se z ní stává tradice a v Jindřichově Hradci jsou od té chvíle chudí zváni ke stolu s chutnou kaší každý rok. Na tradici pak údajně laskavá Markéta dohlíží i po své smrti.

Legenda praví, že když se jednou akce nekonala jak měla, začal Markétin duch na hradě řádit takovým způsobem, že všichni honem běželi vařit.