Dávání dárků o Vánocích nevzniká najednou, jde o plynulý přechod z předkřesťanských zvyků, náboženských rituálů a raně novověkých změn moci a etikety. Dnes si představíme, jak tradice vzniká a co si lidé dávají od 16. do 19. století.
Už v antice se lidé obdarovávají při zimních slavnostech (Saturnálie, strenae), výměna dárků tu funguje jako zvyk a výraz štěstí v temném období roku. Takovou filozofii ostatně má dávání dárků i v pozdějších dobách.
„Hodování a zábava jsou základní reakcí na nudu a melancholii, kterou může vyvolávat zima,“ uvádí odborník na rituální rok a britské lidové obyčeje Ronald E. Hutton (*1953), odborník na rituální rok a britské lidové obyčeje.
Křesťanství přebírá některé symboly a později středověké i raně novověké praktiky do všeho přimíchávají patronát, almužnu a honoráře. Dávání tak často slouží k upevnění vazeb mezi různými vrstvami společnosti.
V 16. století se u nás i jinde ještě objevují i úplatky, dárky šlechtě či úředníkům, které mohou být i vynucované; postupně se ale všechno posouvá směrem k vyjádření laskavosti mezi členy rodiny.
Pro děti sladkosti a hračky
Co se dává v 16.–18. století? V raném novověku jsou dárky často praktické a společensky hierarchické: statkář dává jídlo, místodržící nabízí ceremoniální pozornosti, měšťané si vyměňují cechovní dary a kněží zapisují almužny.
Dětem se dárky dávají spíše až ke konci 18. století, do té doby jenom výjimečně a pokud ano, jde o sladkosti, drobné textilie nebo řemeslné hračky.
Konec 18. a začátek 19. století přináší změnu, s rozvojem tisku, knih a levných tištěných obrázků se mezi střední vrstvou rozšiřují knihy a tištěné obrázky jako vánoční dary, vánoční stromek a rodinné štědrovečerní obdarovávání se postupně rozšiřují z německých a protestantských oblastí do širších vrstev.
Závazek vztahu
V 19. století se obdarovávání mění v rodinnou, emocionálně laděnou záležitost. Běžnějšími se stávají dárky pro děti (hračky, knihy), pro manželku (textilie, šperky v zámožnějších vrstvách) a pro domácnost (utěrky, nádobí).
Současně se rodí i komerční rozměr Vánoc. Vyrábí se hračky, tištěné vánoční přání a noviny popularizují nové vzory dávání. Kulturně a sociálně dárky odráží tři rozměry, které už v mezilidských výměnách popsal francouzský sociolog Marcel Mauss (1872–1950):
„dar obsahuje trojí povinnost, a to dávat, přijímat a vracet.“ Tento postřeh vysvětluje, proč dar není jenom věc, ale vlastně i závazek určitého vztahu mezi dvěma osobami.
A co u nás?
Vánoční obdarovávání u nás nemá jenom jednu pevnou „startovní“ chvíli, vyvíjelo se dlouho.
Základní prapůvod sahá už do středověku, kdy si lidé dávali malé dárky nebo drobnosti spolu s přáním všeho dobrého (např. v Praze za vlády Václava IV., 1376–1419) a v roce 1466 máme zaznamenán první konkrétní vánoční dárek – modlitební knížku, kterou dostal Jiří z Poděbrad (1420–1471) od své manželky.
Moderní zvyk, jak ho známe dnes, tedy dávat dárky pod vánoční stromeček na Štědrý den, se ale u nás prosadil až v 19. století díky vlivu německé kultury a středostavovských tradic spojených s vánočním stromkem. Nejprve si dávali drobné dárky spíše měšťané, později i venkované.
