Blížící se advent přináší spoustu dobrot, na které se můžeme těšit. Jedna z nich má původ kousek za našimi hranicemi. Drážďanská štola, posypaná cukrem jako čerstvě napadaný sníh, má za sebou příběh tak dlouhý a poutavý, že by vydal na vlastní kroniku.

Zrodí se ve středověku jako nevábný postní bochánek, ale postupně vyrůstá v symbol Vánoc, královské hody i gurmánskou tradici, kterou si Sasko hýčká dodnes.

První zmínky o drážďanské štole sahají až do 14. století, konkrétně do roku 1329, kdy se peče pro naumburského biskupa Jindřicha I. von Grünberga († 1335) coby vánoční pečivo. Tehdy ale rozhodně nejde o máslový skvost, který dnes známe.

Církevní půst přikazuje střídmost, a tak se štola peče jen z mouky, vody a droždí, je hutná, suchá a spíše symbolická.

Gigantické bochníky a cukrové sněžení

Přelom přichází ve chvíli, kdy saský kurfiřt Ernst (1441-1486) a jeho bratr Albrecht (1443-1500) žádají papeže o povolení použít při pečení máslo. Nejde to ale tak hladce, jak by si představovali.

Jejich žádost nejdříve zamítnou, teprve později papež Innocent VIII. (1432-1492) v roce 1491 jejich následovníkům vydává slavný tzv.

Dresdner Butterbrief (doslova „máslový list“), kterým je používání másla v povoleno, nejdříve jen pro dvůr a rod kurfiřta, s časem pak postupně i pro ostatní pekaře. Z prostého bochníku se stává voňavé a výživné sváteční pečivo plné rozinek, mandlí a koření.

V 18. století je štola už tak oblíbená, že se stává hvězdou drážďanských Vánoc. Během slavnosti Stollenfest se pečou gigantické bochníky vážící i několik tun, které se poté slavnostně krájí obřím stříbrným nožem. ten je dnes vystavený v místním muzeu.

Tradice přežívá i dramatické 20. století: bombardování Drážďan, rozdělení Německa i poválečnou chudobu. Po znovusjednocení země se Stollenfest znovu obnovuje a dnes patří mezi největší vánoční události Německa.

Tajemství trvanlivosti a síly jedné chuti

Pravá Dresdner Christstollen musí splňovat přísná pravidla, a to chráněný původ, určený podíl másla a rozinek, ruční zpracování i několikadenní odpočinek, během kterého se chutě propojují. I proto se říká, že štola chutná nejlépe až po dvou týdnech.

Mezitím se proměňuje: z hutného bochníku se stává měkká, voňavá a jemná dobrota, která si dokáže udržet čerstvost opravdu hodně dlouho.

Jde o malé kuchařské kouzlo, které odráží celou její historii, kdy se z chudého postního jídla stal symbol hojnosti a tradice .