Nedaleko města Magnesium leží doly na železnou rudu. Právě tady pracuje kouzelník. Tak mu říkají kamarádi, protože dokáže nečekané kousky. Železný hřebík se sám přilepí ke kusu černého kamene! A stejně tak nůž. Baví tím kumpány v taverně, aniž by tušil, co přinese budoucnost.

Zvláštních vlastností černého kamene si všimnou i učenci a podle města, kde je nalezen, dostane název magnes, dnes je to magnetit. Ale není to jen ve starověkém Řecku, kde upoutá pozornost moudrých. Zvěsti se šíří do všech koutů světa.

Ve 3. století před naším letopočtem stejný kámen objevují i v Číně. Říkají mu lingshi, neboli „magická skála“.

Ještě ne směr, jen budoucnost

Netrvá dlouho, než začnou tyhle zvláštní schopnosti lidé využívat. Lžička vyrobená z magnetitu je umístěna na desku s mnoha symboly.

Pomalu se začne otáčet, až nakonec bohové dají znamení. „Úroda bude tento rok dobrá,“ sděluje nakonec věštec za všeobecného jásotu. Trvá ale dalších tisíc let, než se z věštecké hračky stane skutečně užitečný nástroj.

Vždy na jih

První zmínky o využití kompasu jako navigační pomůcky pochází z 10. století. Ještě předtím je potřeba vyřešit problém magnetické deklinace, což je rozdíl mezi skutečným severem a magnetickým severem.

Ten totiž mění svou polohu, v posledních letech třeba i rychlostí přibližně 50 kilometrů ročně. V roce 1119 vydá čínský námořní historik Zhu Yu knihu Pingzhou, kde je kompas již explicitně zmíněn a popsán.

Střelka má podobu ryby, která plave v misce s vodou a její ocas směřuje vždy k jihu.

Cesta do světa

Zatímco v Číně již používají kompas, v Evropě se nadále orientují jen podle hvězd, slunce, pobřeží a dalších nejistých znamení. Vikingové jsou dál – ti mají k dispozici sluneční kámen.

Islandský kalcit je průhledný křemen, který má silné polarizační schopnosti a tak dokáže najít slunce i na zatažené obloze. Díky tomuto vynálezu dokáží seveřané plout i na otevřeném moři, doplout do Anglie, do Grónska ale i do Ameriky.

Naštěstí ale dobré vynálezy nelze utajit a tak se ve 12. století objevuje kompas i v Evropě a ve 13. ho vezmou na milost i muslimové.

Ještě trochu vylepšení

Tehdy se objevuje kompas už v té základní podobě, jak jej známe dnes. Odborně je znám jako suchý kompas a jde o jednoduchou střelku na špendlíku v uzavřené krabičce.

Nicméně trvá několik sekund, než se pohyb střelky ustálí, takže třeba na palubě plující lodi není stoprocentně spolehlivý, ale i tak dokáže neskutečné zázraky.

Šestnácté století to vyřeší kardanovým závěsem, což je sada tří závěsů ve třech osách, které umožní podložce zůstat vždy ve vodorovné poloze.

Vzhůru na palubu, kapitáne!

Lodě plující jen podél pobřeží nebo v letní sezoně, kdy je jistota více jasných dní, se díky kompasu mohou vydat na cestu i v zamračeném počasí, v noci, v bouři, vlastně kdykoliv.

To otevře Středomořské přístavy po celý rok, obchod roste a italská města bohatnou.

Díky jednoduché střelce, která vždy ukazuje k severu, a ve spojení s dalšími navigačními pomůckami, se mohou na své nekonečné cesty vydat konečně i lodě slavných mořeplavců a objevit celý svět…