Skupina asi čtyřiceti mužů sedí v jídelně. Někteří do své porce jen dloubou, jí zase hltají, aby měli jídlo co nejdřív za sebou. Mluví málokdo – přestože všichni myslí na jedinou věc:
V centru Chicaga, v hustě obydlené oblasti, se chystají spustit první jaderný reaktor na světě.
Ale místo pokusu jsou na obědě, kam je kolem poledne posílá vedoucí projektu, Enrico Fermi (1901–1954). „Trocha jídla nám udělá dobře,“ vyhání je z tajné laboratoře s tím, že se znovu potkají ve dvě hodiny. Nevybouchne to mezitím? Dá se vůbec tomu Italovi věřit?
Fyzik v černé košili
Fermi je geniální dítě a místo pohádek na dobrou noc si čte učebnice fyziky. Na škole je za hvězdu a studium skončí už v jednadvaceti jako jeden z nejmladších absolventů. Snadno získá stipendia na univerzity v Německu či v Nizozemí.
Od roku 1932 se intenzivně zabývá radioaktivním rozpadem. V té době je aktivním členem Národní fašistické strany a nadšeně zdvihá pravici. Zatímco Itálie bombarduje Habeš, Fermi přijde na to, jak bombardovat neutrony.
To už je jen krok k Nobelově ceně za fyziku – na kterou dosáhne v roce 1938 – a dva kroky k jaderné bombě. Mocnosti Osy mohou jásat.

Do země svobody
Naštěstí Fermi udělá ty dva kroky opačným směrem. Itálie totiž po vzoru nacistické říše zavádí rasové zákony, což se dotkne nejenom několika Fermiho studentů, ale hlavně jeho manželky. Otevřeně se fašistům postaví a nakonec zhodnotí, že má jedinou možnost:
utéct. Ve Stockholmu si přebere cenu a místo zpátky do Říma zamíří do Ameriky. Ve spojených státech se naštěstí dál může věnovat výzkumu a to jej v roce 1941, když je země napadena Japonci v Pearl Harbouru, zavede k tajnému jadernému výzkumu.
„Obáváme se, že nacisté jsou blízko k atomové bombě. Musíme být rychlejší a úspěšnější.“

První jaderný reaktor
Na univerzitě v Chicagu, pod univerzitním fotbalovým stadionem, pak Fermi se svým týmem vybuduje první jaderný reaktor. Tajné kódové označení zní Chicago Pile–1. Projekt je tak tajný, že na slavnostním zahájení není ani žádný fotograf.
Reaktor samotný je vlastně šest metrů velká hromada grafitových cihel, které chrání několik uranových slisovaných koulí. K řízení reakce jsou použity kadmiové tyče, jako pojistka slouží havarijní tyč řízená automatickým systém.
A chlapík se sekerou, který by v případě průšvihu přesekl lano, které tuto tyč drží. A pro jistotu okolo stojí ještě pár vědců s roztokem kadmia. „Když se pokazí úplně všechno, nalijte roztok do reaktoru a reakce se zastaví,“ instruuje je Fermi.
Nikdo nemá ochranné obleky, nikdo neřeší radiaci. A Chicago nad nimi dál pulsuje tlukotem milionů srdcí nic netušících obyvatel.

Oběd a hotovo
Dopolední pokus se zcela nepovede – automatický systém je nastavený na příliš nízkou hodnotu. Tím reakci zastaví. Po napjatém obědě pokus znovu pokračuje a v 15:36 dojde ke štěpné reakci. Sice by to zatím nerozsvítilo ani jednu žárovku, ale funguje to!
O deset dní později už reaktor dosáhne výkonu 200 W. Pořád je to málo, ale jako důkaz, že štěpení je možné, to bohatě stačí. Reaktor je po pár týdnech rozebrán a odvezen, a Fermi získává americké občanství.
„Máme pro vás zajímavou nabídku,“ dozví se vzápětí. „Hodila by se nám vaše specializace. Říkáme tomu Projekt Manhattan.“ Místo žárovek se bude rozsvěcovat Hirošima a Nagasaki.