Mezi dvorními šašky se objevovaly i ženy, ale jen málokterá se stala tak slavnou jako Mathurine de Vallois. Byla jedním z ne zas tolik vídaných ženských šašků a je z nich rozhodně nejznámější. Přehlédnout se nedala.

Oblečená jako amazonská válečnice, se štítem, brněním a dřevěným mečem vzbuzovala pozornost všude, kam přišla.

Svým ostrým jazykem sloužila hned třem francouzským králům – Jindřichu III., Jindřichu IV. a Ludvíkovi XIII. Byla vyhlášená hlavně svou bryskní reakcí.

Když se nad ní jednou jakási dáma ze dvora začala na hostině povyšovat s tím, že „nechce mít blázna po své pravici“, Mathurine se okamžitě přesunula na její druhou stranu, načež vše okomentovala slovy: „Mně to tedy vůbec nevadí.“

Dokonce se traduje, že dokázala pár dobře mířenými vtipy udělat z protestantů katolíky, což ona jako horlivá katolička rozhodně kvitovala. Nakonec se ovšem do historie nejvíce nezapíše ani tak vtipem, jako odvahou.

Za všechno mohl Jean Châtel, devatenáctiletý mladík, který se 27. prosince 1594 vplížil do komnaty Jindřicha IV. s dýkou v ruce, aby krále zavraždil.

Podařilo se mu ho ovšem jen škrábnout, načež se dal na útěk. Dostal se ale jen ke dveřím, kde mu cestu zastoupila právě Mathurine. Za svůj zákrok si paradoxně nevysloužila pochvalu, nýbrž jí král nejprve nechal zatknout jako možného spolupachatele. Velmi rychle se jí ale podařilo dokázat svou nevinu a vrátit se do funkce.

Na rozdíl od vtipné a odvážné Mathurine byl šašek Archibald Armstrong, přezdívaný Archy, známý spíše pro svou zlomyslnost. Jeho život je jako jízda na horské dráze, zezdola nahoru a pak zase šupem zpět.

Říká se, že ho změnil úspěch, po kterém začal mít nos příliš nahoru, což se promítlo i do povahy jeho vtipů. Z laskavého humoru přešel na kousavé, až zlomyslné vtípky.

Archy se přitom původně živil jako zloděj ovcí, ale jeho trefná vyřídilka ho nakonec přivedla až na dvůr stuartovských panovníků Jakuba I. a Karla I.

Na rozdíl od jiných dvorních šašků se Armstrong kvůli své zlomyslnosti netěšil příliš velké oblibě dalších členů dvora. George Villiers, 1. vévoda z Buckinghamu, ho dokonce chtěl za jeho drzost oběsit.

To se ale nestalo, naopak – svůj post si Armstrong udržel i u dvora Jakubova nástupce Karla I. V té době byl terčem jeho vtípků hlavně anglický duchovní William Laud. „Velká chvála Bohu a malá chvála ďáblu,“ halekal mimo jiné v jeho přítomnosti.

Jenže Laud byl arcibiskup z Canterbury, tedy hlava anglikánské církve, a tak jeho narážky snášel jen do roku 1637, kdy byl Archy na jeho stížnost z královského dvora vykázán.

Příběhy těchto šašků ukazují, že to, co se dnes považuje za obyčejné vtipkování, bylo kdysi spojené s mocí, postavením a dokonce i nebezpečím. Šašci mohli být chytří i zlomyslní, ale jejich osud byl vždy spojen s náladou panovníka.