Noc se mění v den. Trafo stanice hoří. Elektrická síť se hroutí. Mobily ani internet nefungují. Může se to stát za rok. Za dva. Nebo zítra.
Slunce není vždy kamarád. Dává nám sice světlo, teplo, život, ale přesto je to stále šelma. Země se od ní sice drží v bezpečné vzdálenosti, přesto ji občas rafne. Co dokáže, předvede v roce 1859.
Nad Sluncem se blýská
Ve čtvrtek 1. září 1859 se anglický astronom Richard Carrington (1826–1875) podívá v 11:18 na Slunce a zakreslí sluneční skvrny. Náhodou se přitom stává svědkem intenzivního slunečního výboje.
Netrvá ani 5 minut, takže než stačí někoho k tomu úžasnému jevu zavolat, je po všem. Tedy zdánlivě. Výron koronální hmoty vyvržené přímo k Zemi už je totiž na cestě.
Urazí 149 milionů km za 17,6 hodiny a vyvolá největší zaznamenanou geomagnetickou bouři známou jako Carringtonova událost.
Telegrafní síť se hroutí
Začíná nádherným světelným divadlem. Mohutná polární záře hrající všemi barvami je viditelná téměř po celé planetě, dokonce i v tropických šířkách, na kterých leží Havaj, Bahamy nebo Kuba. Světlo je tak intenzivní, že při něm lze číst jako ve dne.
Ve skalistých horách budí zlatokopy, kteří si začnou chystat snídani v domnění, že je ráno. Telegrafní sítě po celém světě přestávají fungovat. Některé přístroje ovšem pracují i po odpojení od proudu.
Telegrafisté dostávají elektrické rány, telegrafní pásky v přístrojích hoří a dráty jiskří tak silně, že jiskry způsobují požáry. Konec je ovšem stejně úchvatný jako začátek. Americké noviny 3. září píší:
„Světlo pokrylo celou oblohu a zastínilo hvězdy i měsíc. Mělo nepopsatelnou hebkost a jemnost, která jako by obklopila vše, na čem spočinula.“ Dnes, ve světě závislém na elektronice, už by to však bylo mnohem horší.
Náprava škod by trvala léta
V červnu 2013 experti amerického Atmosférického a přírodovědného výzkumného ústavu (AER) společně s pojišťovnou Lloyd’s vezmou data Carringtonovy události a spočítají, že by dnes vyřadila z provozu většinu světa.
Přetížené elektrické sítě by se zhroutily, trafostanice vyhořely, telekomunikační sítě zkolabovaly. Svět by se ocitl na dlouhé hodiny, možná i dny bez elektřiny. Telefony by byly hluché, radary slepé, GPS by nefungovala. Letadla by zůstala na Zemi.
V lepším případě. Zničeny by také byly stovky satelitů obíhajících Zemi, čímž by byly vyřazeny všechny služby, které je využívají.
Jen v USA by taková masivní sluneční pecka způsobila škody, které by dosáhly výše 61,5 bilionů korun a náprava škod by mohla trvat několik let! Otázka přitom nezní, jestli se to stane, ale kdy se to stane.
Stalo se, a stane se zase
Jako první upozorní na souvislost slunečních bouří a poruch telekomunikační sítě americký fyzik Louis John Lanzerotti (*1938):
„Uvědomil jsem si to v srpnu 1972, kdy sluneční erupce vyřadila z provozu telekomunikace v Illionis.“ Odtud už je jen krok ke Carringtonově události a studiu následků dalších koronárních výronů.
Jako je ten ze 13. března 1989, který vyřadí z provozu elektrickou síť v kanadské provincii Quebec a přes 6 milionů lidí nechá více než 10 hodin bez elektřiny. Zatím naposledy Slunce vypálí 23. července 2012, naštěstí však Zemi těsně mine.
Vědcům se daří podobné sluneční jevy vystopovat i hluboko do minulost. Například zkoumáním arktického ledu nebo historických pramenů. Třeba v roce 37 n.l. píše Seneca o polární záři viditelné nedaleko Říma.
Na základě všech zjištění dochází podle expertů k podobným superbouřím a koronárním erupcím jednou za 100 až 250 let, k těm o síle Carringtonovy události jednou za 500 let.
A podle propočtů je 12procentní pravděpodobnost, že se tak stane v následujících šesti letech.
