Mnichovská dohoda z konce září 1938 nebyla jen diplomatickým selháním západních demokracií, ale zásadním zásahem do suverenity Československa.
Rozhodnutí o odstoupení pohraničí bez účasti pražské vlády spustilo proces, který vedl k rozpadu státu a následné okupaci.
Mnichovská noc z 29. na 30. září 1938 nepředstavovala pouze diplomatické selhání Velké Británie a Francie, ale faktickou demontáž suverénního státu ve jménu iluzorního zachování míru.
Rozhodnutí čtyř velmocí o odstoupení československého pohraničí bez účasti legitimní vlády znamenalo zásadní porušení mezinárodního práva a definitivní kolaps versailleského systému, jenž měl po první světové válce garantovat stabilitu Evropy.
Pro Československo Mnichov neznamenal pouze ztrátu území, ale rozbití obranné strategie a počátek nezvratného procesu, který vyústil v okupaci zbytku republiky v březnu 1939.
Politika appeasementu a diplomatická izolace
Velká Británie a Francie, vedené snahou vyhnout se opakování hrůz první světové války, vsadily na politiku appeasementu.
Britský premiér Neville Chamberlain a předseda francouzské vlády Édouard Daladier v Mnichově přijali Hitlerovu tezi o „posledním územním požadavku“, čímž fakticky legitimizovali další německou expanzi. Československá diplomacie se ocitla v naprosté izolaci.
Francie svým postojem popřela platnost spojeneckých závazků a postavila Prahu před ultimátum: přijmout diktát, nebo čelit osamocené válce s rizikem, že bude označena za viníka evropského konfliktu.
Sovětský svaz sice deklaroval ochotu pomoci, jeho závazky však byly smluvně vázány na účast Francie, která byla v dané situaci vyloučena.

Ztráta obranyschopnosti a ekonomické oslabení
Mnichovský diktát nařídil evakuaci pohraničních oblastí ve čtyřech etapách mezi 1. a 10. říjnem 1938. Pro československý stát šlo o strategickou katastrofu.
Ztrátou Sudet přišla armáda o moderní systém opevnění, do něhož stát investoval miliardy korun, a nové hranice se posunuly na vojensky neudržitelné linie hluboko ve vnitrozemí. Ekonomické dopady byly stejně ničivé:
republika přišla přibližně o třetinu území, včetně klíčových průmyslových oblastí, dvou třetin těžby uhlí a významných dopravních tras.
Na Mnichov bezprostředně navázala první vídeňská arbitráž a polská anexe Těšínska, čímž byla územní integrita státu dále oslabena.

Exodus obyvatelstva a morální trauma
Odstoupení pohraničí vyvolalo rozsáhlou migrační vlnu. Do vnitrozemí uprchlo více než 150 tisíc lidí, především Čechů, Židů a německých antifašistů, kteří se obávali represí nacistického režimu.
Druhá republika, politicky oslabená a vystavená silnému tlaku Berlína, se k uprchlíkům často stavěla zdrženlivě až odmítavě, což mělo tragické důsledky zejména pro část židovského obyvatelstva vráceného do okupovaných oblastí.
Morální trauma z kapitulace státu, jehož armáda byla mobilizovaná a připravená k obraně, hluboce poznamenalo sebevědomí národa.
Rozhodnutí prezidenta Edvarda Beneše přijmout mnichovský diktát proti vůli významné části armádního velení zůstává dodnes jedním z nejkontroverznějších momentů moderních českých dějin.