Strašidelný, mlčenlivý dav se plouží hradními komnatami. Šoupe nohama, v očích mu žhne hlad. Hlavy kývají střídavě na jednu i druhou stranu. Občas zamručí a zastaví se na nečekaných místech. Ale nejde o zombie apokalypsu – je to jen houf turistů na prohlídce hradu.

Vstupujeme společně s turisty do sklepení hradu Křivoklát. „Když se podíváte vpravo, uvidíte zeď, když se podíváte vlevo, uvidíte zeď.

A nyní si prosím nazujte papuče.“ Naštěstí nudná prohlídka skončí, když skupinka dojde k nízkému vchodu velké kulaté věže, která je dominantou celého hradu. Vězení je na opačném konci hradu, v hranaté věži zvané Huderka – tady je jenom obávaná hladomorna!

„Vchod, kterým za chvíli projdeme, není původní. Byl probourán v roce 1750. Po jeho proražení se zde našlo šest kosterních pozůstatků.

Průchod jsme nechali, aby se nám v hladomorně nehromadili turisti,“ zakončí povinným vtipem – i když to vlastně k smíchu moc není. Vězni jsou tu shozeni malým průlezem v podlaze. Hluboký je čtyři metry.

Ocitají se na dřevěném mezipatře – v něm je ještě díra, která vede do naprosté temnoty. Až vězeň bude mít pocit, že to nevydrží, může skočit a ukončit tak své trápení.

Ale je to jen další past – hloubka osmi metrů stačí většinou jenom k tomu, aby vězeň umíral hladový a ještě se zlámanými nohami.

Tajemný hrad s tajemnou atmosférou

Hrad Svojanov má nehezkou pověst. Prý se tu dějí podivné věci. Je úplněk a parta výzkumníků zůstává uvnitř hradu přes noc. Rozestavují všelijaké přístroje a na mobil nahrávají první video: „Jdeme ulovit nějakého ducha. Schválně, jestli na nás usměje štěstí.

Naše přístroje, monitorující energetické výkyvy, naznačují, že budeme mít štěstí.“ Hrad, který je domovem Bílé paní i rytíře Rašína, který jezdí na ohnivém býkovi, je jedním z nejstarších kamenných hradů v Čechách. Je oblíbený u turistů, ale i lovců duchů.

Těch je na hradě prý hodně. Může za to jedenáct zazděných koster dětí nebo hladomorna v hlavní věži? Ta se nachází v hradní věži a vypadá spíš jako studna jen s malým tajemným výklenkem. .

Strašlivá jeskyně smrti

Zřícenina hradu Holštejn nedaleko Moravského krasu není na vysokém kopci. Z návsi vesnice je necelý kilometr. Rozvaliny jsou národní kulturní památkou a nyní volně přístupné.

Samotný hrad je založen roku 1268 Hartmanem z Holštejna, ale štěstí majiteli nepřinese. Pevnost mění pány častěji než středověký rytíř ponožky, a od roku 1532 se v historických pramenech uvádí jako pustý.

„A má tenhle hrad nějaké tajemství?“ ptá se malá návštěvnice. A tatínek, který neponechá nic náhodě a vše si nastuduje dopředu, tajemně přikývne hlavou. „Má. A pěkně strašidelné!“ Pod hradem se totiž nachází jeskyně zvaná Lidomorna.

Chodba ve sklepení končí prostě obyčejnou dírou v zemí a pod ní je celých sedmnáct metrů hluboká díra. A žádný východ. Kdo si nezlomí hned páteř, ten umírá se zlámanými končetinami mezi hnijícími zbytky lumpů, kteří sem padají o něco dřív.

Hladomorna, kde to hraje

Skupina školáků se zastavuje před nepříliš vysokou věží na samém okraji areálu Pražského hradu. Rozhodně je nejznámější z mnoha pražských věží, protože ji každý zná jménem.

„Věž se nazývá podle svého prvního vězně, Dalibora z Kozojed,“ vysvětluje učitelka svým svěřencům. „Kdo si pamatuje pověst, kterou jsme spolu četli?“ Přihlásí se největší šprt a odříká skoro slovo od slova příběh, který Alois Jirásek (1851–1930) vkládá do Starých pověstí českých.

Učitelka ještě dodá cosi o slavné opeře a pak se spiklenecky nakloní k dětem. „A teď místo uhlazených obrozeneckých pověstí si povíme něco hnusného.“ Jeden z vězňů se totiž pokusí utéct.

Zoufalství a temnota vede nebožáka, aby prozkoumal každou píď prostoru. „Co to je? Odpadní kanál? Možná, když ho trochu rozšířím, najdu cestu ven?“ začíná zoufalá cesta za svobodou.

Stísněn v úzkém prostoru, mezi výkaly, s hlínou, která se na něj tlačí ze všech stran. Dá do toho všechno, ale denní světlo už nenajde. Dojde mu vzduch, dojdou mu síly a umírá zaklíněn v prostoru, kdy nemůže už ani dopředu, ani nazpátek, pohřben doslova zaživa.

Teprve o stovky let později archeologové zjistí, že ke svobodě mu chybí pouhých třicet centimetrů…