Hodiny ukazují šest hodin ráno, a to znamená budíček. V následujících minutách mají odsouzenci čas na hygienu a úklid cely. Poté snídaně, práce na zahradě, oběd, práce, večeře a konečně volno. A tak to jde den co den.

Pokud by někdejší vězni vstali z mrtvých a chtěli se podívat, kde kdysi zažívali odloučení od svobody, pořádně by se divili. Vězení totiž vystřídá obchodní centrum s parkovištěm!

Součást hlavního města

Městečko Spandau leží hned vedle Berlína a začátkem 60. let 19. století v něm dělníci začínají kopat základy nové pevnosti, do níž úřady umístí vězení. Cihlová třípatrová stavba s 96 celami je určena především pro vojenské dezertéry.

Za první světové války se osazenstvo mění, protože tamní interiéry vyhradí politickým vězňům. Jakmile krvavý konflikt odezní, prostor za mřížemi obývají obyčejní lidé.

Mění se také okolní svět, protože od roku 1920 se Spandau stává jednou ze čtvrtí německé metropole. Nikdo ještě netuší, že v budoucnu tamní vězení sehraje důležitou roli.

Když moc převezme Adolf Hitler (1889–1945), umístí do Spandau prominentní odpůrce nacistického režimu. V únoru 1933 se tak děje spisovateli Egonu Erwin Kischovi (1885–1948) a novináři Carlu von Ossietzky (1889–1938).

První je propuštěn, jeho souputník takové štěstí nemá. Rotuje po koncentračních táborech a nakonec umírá na tuberkulózu.

„Vybraná“ společnost

Ve Spandau tehdy vládne gestapo a testuje si na téměř 600 vězních různé metody. Ve většině případů jde o přestupní stanici před přesunem do koncentračního tábora.

Za druhé světové války věznice ztrácí svůj význam, jenže v roce 1945 na ní znovu ulpí záře reflektorů. Zařízení získají Spojenci a po Norimberském procesu do něj umístí sedm nacistických pohlavárů, kteří od soudu odešli jen s několikaletými žaláři.

Bývalý říšský protektor Konstantin von Neurath (1837–1956), admirálové Erich Raeder (1876–1960) a Karl Dönitz (1891–1980), šéf Hitlerjugend Baldur von Schirach (1907–1974), ministr Walter Funk (1890–1960), Hitlerův architekt Albert Speer (1905–1981) a hlavně někdejší vůdcův zástupce Rudolf Hess (1894–1987) – ti všichni se v červenci 1947 stávají novými obyvateli vězení.

Spojenci stanoví jasný režim, protože vězení je sice v britském sektoru, spravedlivě se však střídají všechny čtyři státy. Američané hlídají například v dubnu, srpnu a prosinci. Která země zodpovídá za správu je poznat podle vztyčené vlajky.

Osamělý vězeň

Personál, jenž čítá kolem stovky lidí, musí dodržovat pravidla. Vězni vstávají v šest ráno, následuje práce na zahradě, kde například Dönitz pěstuje fazole. Mají k dispozici také kapli či knihovnu a třikrát týdně jsou holeni.

Jednou za dva měsíce mají umožněnou patnáctiminutovou návštěvu. Postupem času jsou ale nacisté propouštěni, jedinou výjimkou je Rudolf Hess. „Nejlínější vězeň,“ shodují se bachaři, protože Hess kvůli psychickému stavu nemusí pracovat.

K tomu odmítá jakékoliv návštěvy, svou ženu přijme až po dvaceti letech! Ve Spandau zůstává nakonec sám, a tak mu strážní nechávají otevřenou celu a může se volně pohybovat. O propuštění nikdo nechce ani slyšet.

Za mřížemi vydrží do roku 1987, tehdy Hess spáchá sebevraždu oběšením. Úřady ještě téhož roku rozhodnou o zbourání vězení – nechtějí totiž, aby se místo změnilo na neonacistickou svatyni.