Letní vedra nás dokážou pořádně potrápit. Slunce pálí, vzduch se nehýbe a člověk hledá způsob, jak si ulevit. Už v dávných dobách si s tímto problémem dokázali poradit. Někde sáhli po palmových listech, jinde postavili speciální věže. A víte, kdy a kde se poprvé objevily promyšlené větrací systémy?

Touha po ochlazení provází lidstvo od nepaměti. Zatímco my si dnes můžeme dopřát komfort v podobě klimatizace nebo ventilátoru, naši předkové to zdaleka tak snadné neměli.

Tenkrát v Indii

První, kdo podle dochovaných zmínek vymyslí něco, co bychom mohli označit jako „větrák“, jsou Indové už v 6. století před naším letopočtem.

Jejich punkah je jednoduchý, ale účinný – původně jde o samostatné palmové větve, později o rám z bambusu či rákosu s upevněnou látkou, který rozhýbává průvan nebo sluha pomocí lana.

V chrámových síních, na dvorech i ve stínu přepychových sídel je punkah symbolem nejen pohodlí, ale také společenského postavení. Indie však není jediné místo, kde se lidé už v dávných dobách pokoušejí ochladit.

Ve starověkém Egyptě ovívají služebníci své pány vějíři z palmových listů a ve slunné Persii vznikají už v dávnověku sofistikované badgíry – vysoké větrací věže, které využívají proudění vzduchu a teplotní rozdíly k přirozenému ochlazení budov.

V Číně se ve 2. století našeho letopočtu objevují větráky poháněné klikou a ve starověkém Římě se architekti snaží ochlazovat domy atrii, fontánami a průvanem.

Nápad pana architekta

Ve středověké Evropě si lidé většinou vystačí s jednoduššími řešeními – okny, průduchy, dvorky. Ale v některých oblastech se bez inovací prostě neobejdou.

Například v dolech, kde se pracuje hluboko pod zemí, je čerstvý vzduch naprosto klíčový.

A tak se objevují první mechanická ventilační zařízení, jako jsou klapky, měchy nebo dokonce jednoduchá dmychadla na ruční pohon, která vhánějí vzduch do šachet a tunelů.

V 16. století už máme první zmínky o ventilačních systémech v budovách. Často jde o kombinaci architektonických triků a základní mechaniky:

stěny s otvory, stropní průduchy, klapky na střeše, využívající proudění vzduchu. Zásadní zlom ale přichází v 17. století. Právě tehdy vstupuje na scénu anglický architekt Christopher Wren (1632–1723), známý především díky katedrále sv.

Pavla v Londýně. Ve snaze zlepšit cirkulaci vzduchu v tamním parlamentu navrhne jednoduché vzduchové průduchy a systémy ventilace, které výrazně zvyšují komfort ve velkých sálech.

Skoro jako kouzlo

V 18. a 19. století se objevují patenty na ručně poháněné ventilátory a začíná éra experimentů s prouděním vzduchu. Promyšlené větrání se stává součástí veřejných budov i továren. Skutečnou revoluci však přináší až elektřina.

V roce 1882 vzniká v USA první elektrický ventilátor, krátce nato přicházejí stropní modely a větráky se stávají běžnou součástí domácností i kanceláří.

Ve 20. století se ventilátory rozšiřují do aut, vlaků i průmyslu a jejich tvary i materiály se neustále zdokonalují.

Dnes máme k dispozici tiché, výkonné a úsporné ventilátory všech velikostí – od stolních až po designové kousky ovládané mobilem, které umí regulovat teplotu i sledovat kvalitu vzduchu.

Našim předkům by připadaly jako kouzlo, zejména ty, které už nemají klasické lopatky a dokážou rozproudit vzduch i bez nich!