Jméno Charles Manson se stalo synonymem pro ztělesnění zla a manipulace. Jeho příběh je paradoxem – muž, který strávil většinu života za mřížemi, se po propuštění stal guruem, kolem kterého se shromáždila komunita mladých lidí, známá jako „Mansonova Rodina“.

Tato skupina, zpočátku idealistická a ovlivněná hippies kulturou, se brzy proměnila v nástroj pomsty a teroru, který vyvrcholil brutálními vraždami v Hollywoodu.

Jak se z nepříliš vzdělaného, charismatického vězně stal démonický manipulátor schopný přimět své následovníky k těm nejodpornějším činům? Proč se jeho oběťmi staly i slavné osobnosti, ačkoliv s ním neměly nic společného?

Tento článek se pokusí poodhalit temnou psychologii Charlese Mansona a prozkoumat, jak jeho posedlost hudbou a odmítnutí ze strany showbusinessu vedly k jedné z nejhrůznějších kapitol americké kriminalistiky.

Je březen 1969 a před vilou, kde bydlí hollywoodská herečka Sharon Tate (1943–1969) a její manžel, režisér Roman Polanski (*1933), se objeví jakýsi vousatý muž.

Nemohl se splést, protože vila na kopci s výhledem na Los Angeles je velká a má vlastní příjezdovou cestu. Fotograf, který herečku zrovna fotí, se příchozího jde zeptat, koho hledá. Sharon Tate se později ptá, kdo ten „divný chlap“ byl.

Muž se vyptává na někoho cizího, a tak ho fotograf posílá do vedlejšího domu za majitelem rezidence. Ten vousáčovi řekne, že hudební producent, Terry Melcher, kterého shání, se odstěhoval a dům má pronajatý někdo jiný.

„Divný chlap“ se jmenuje Charles Manson (1934–2017). Tento incident, který se zpočátku zdál být jen náhodnou návštěvou, se později ukázal být předzvěstí tragických událostí.

Mansonova posedlost hudební kariérou a odmítnutí ze strany hudebního průmyslu se staly klíčovým motivem jeho pozdějších činů.

Mansonova návštěva domu, kde dříve bydlel producent Terry Melcher, který Mansona odmítl, byla důsledkem jeho rostoucí frustrace a pocitu ukřivděnosti.

Manson do nablýskaného Hollywoodského prostředí nezapadal. Narodil se patnáctileté matce a otec se k němu nechtěl znát. V mládí bydlel po příbuzných, kradl a pobýval v nápravných zařízeních.

Strávil ve vězení víc než půlku života a v roce 1967, kdy ho propouštěli naposledy, prý prosil, aby tam mohl zůstat. Bohužel se to nestalo. Ihned začal brát tehdy populární LSD, a to mu rychle vlezlo na mozek a vyneslo ho kamsi do spirituálních výšin.

Manson, s jeho charismatem a manipulativními schopnostmi, dokázal využít atmosféry konce 60. let, kdy mnoho mladých lidí hledalo smysl života a alternativní duchovní cesty.

Dal se na hlásání vlastní filozofie, kterou slepil ze scientologie, křesťanství, teorií o sebezlepšování a učení o posledním soudu. Kupodivu brzy získal fanoušky, převážně mladé, ztracené duše toužící po přijetí a smyslu.

Během dvou let si Manson omotal kolem prstu skoro dvacet mladých lidí. Většinou šlo o dívky z aktivně křesťanských rodin, které měly v životě potíže, často s drogami, rodinnými vztahy nebo se cítily nepochopené společností.

Manson jako by člověku viděl do duše – často uhodl, co kterou ze žen trápí, a nabízel jim iluzi lásky, přijetí a bezpečí. Brzy se jeho charizmatem i „učením“ nechaly úplně pohltit. Tak vznikla Rodina.

Skupina získala starý školní autobus, vybavila ho barevnými polštářky a koberečky a několik měsíců cestovala po pacifickém pobřeží.

Zvenčí to mohla vypadat jako nekonečná párty s esencí doby hippies, ale uvnitř vládla přísná hierarchie a Mansonova absolutní kontrola. Dívky se stávaly jeho obdivovatelkami a oběťmi zároveň, plně podřízené jeho vůli.

Své o tom věděl Dennis Wilson (1944–1983), bubeník populární kapely Beach Boys. Ten u sebe nechal přespat dvě stopařky – povídali si o meditaci a dívky mu řekly, že mají svého gurua.

Když se Wilson potom vrátil z práce, doma místo dvou žen našel dvanáct lidí včetně „gurua“ Mansona. Ten na nějakou dobu učaroval i jemu. Spřátelili se a spolupracovali na pár písních. Manson, který se ve vězení naučil hrát na kytaru, začal mít hudební ambice.

Tak díky Wilsonovi nakoukl do světa showbusinessu a poznal i producenta Terryho Melchera (1942–2004), který mu neprozřetelně slíbil, že mu vydá album. Dennisovi zatím Mansonova Rodina několik měsíců okupovala dům, vybydlela ho, vykradla a nabourala mu auta.

Jejich přítomnost se stala Wilsonovi noční můrou. Wilson se nakonec Mansona začal bát a tiše se odstěhoval ke kamarádovi, čímž se takticky vyhnul dalším problémům, ale Mansonova zášť vůči Melcherovi a celému Hollywoodu se tím jen prohloubila.

To vedlo k prohloubení Mansonovy paranoie a jeho přesvědčení, že ho systém, a zejména hollywoodská elita, odmítá a pronásleduje.

Mansonova skupina se pak přestěhovala do nepoužívaného ranče, který dřív sloužil k natáčení westernů.

Živobytí sháněli vykrádáním domů a Manson spřádal čím dál zběsilejší teorie – mluvil o tom, že přichází krvavá rasová válka mezi Afroameričany a bílými Američany, přičemž Rodina, žijící na odlehlé samotě, bude jediná skupina bělochů, která přežije a pak ovládne lidstvo.

Říkal tomu „Helter Skelter“, což si vypůjčil z písničky od Beatles, kterou interpretoval jako prorocké znamení blížící se apokalypsy. Každý den svým následovníkům kázal a měl pod palcem celý jejich život.

Dopoval je LSD, zakazoval jim nosit brýle i mít u sebe peníze a rozhodoval, kdo s kým bude mít intimní styk. Členové sekty ho poslouchali na slovo, jejich mysli byly zcela ovládány jeho pokřivenou ideologií.

Manson věřil, že vraždy, které provede, urychlí příchod této apokalyptické války, a jeho oběti byly pečlivě vybírány, aby symbolizovaly bílou elitu, která měla být zničena.

V jeho představách byli tito „prasata“ zodpovědní za utrpení světa a jejich smrt by byla spravedlivým aktem.

Žádná z obětí v srpnu 1969 ani ve snu netuší, k čemu se schyluje. U herečky Sharon Tate, která má dva týdny před porodem a není jí úplně dobře, pobývá zrovna několik přátel.

Jediné, co mají s Mansonem společného, je to, že se zrovna nacházejí v domě po producentu Melcherovi, který Mansona kdysi odmítl. Osudného dne Manson usoudí, že rasová válka na sebe nechává čekat příliš dlouho, a tak ji spustí sám.

Člen a členky gangu přijíždí k Sharoninu sídlu chvíli po půlnoci. Přeřežou telefonní dráty, zastřelí syna správce, Stevena Parenta, kterého náhodou potkají, vlezou do domu a jeho zoufalé, nic nechápající obyvatele zběsile ubodají.

Mezi oběťmi jsou Jay Sebring, kadeřník a Sharonin bývalý partner, Wojciech Frykovsky, polský kamarád Sharonina manžela, který se snažil prorazit u filmu, a Abigail Folgerová, přítelkyně Frykovského a dědička kávového impéria, která se věnovala hlavně sociální práci.

Jejich krví pak napíšou na zeď nápis „prase“, což byl další z Mansonových symbolů. Druhý den řádění pokračuje na úplně náhodném místě, v domě Lea a Rosemary LaBiancových, majitelů řetězce prodejen s potravinami, kteří s Mansonem neměli společného vůbec nic.

Tato série vražd otřásla celou Amerikou a zasela hluboký strach, který se dotkl nejen Hollywoodu, ale celé společnosti. Bylo jasné, že se jedná o něco víc než jen obyčejné kriminální činy.

Manson chce sektu přestěhovat do pouště, a tak shání prostředky. Dělá to tak, jak umí – pomocí zločinu. Zfetovaní kultisté zabijí známého, Garyho Hinmana, doktoranda a učitele hudby, o kterém si myslí, že má peníze.

Jeden z pachatelů pak na místě usne v autě, je dopaden a policie zavře i několik jeho společníků a společnic. Susan Atkins (1948–2009) si v base pustí pusu na špacír a chvástá se, že zabila i herečku Tate.

Teprve tak se začíná celá síť brutálních, zdánlivě nesouvisejících vražd rozplétat. Sektářky jsou svému guruovi věrné až za hrob, ničeho nelitují a u soudu se bestiálně chechtají, projevujíce naprostou absenci lítosti. Proč ke zbytečným smrtím muselo dojít?

Výpovědi pachatelek nedávají příliš smysl ani po letech a řádění Mansonovy Rodiny dodnes visí nad vzpomínkou na éru květinových dětí jako temný mrak.

Několik vrahů a vražedkyň z Mansonovy sekty bylo odsouzeno na doživotí, a to jen proto, že stát Kalifornie zrušil trest smrti.

Většina z nich svých činů ani po letech nelitovala a někteří jsou zavření dodnes, což jen podtrhuje hloubku jejich indoktrinace a psychologické manipulace.

Případ Charlese Mansona a jeho Rodiny je tragickým příkladem toho, jak může charismatický, ale narušený jedinec zneužít idealismu a zranitelnosti mladých lidí.

Mansonovo dědictví je temné a komplexní, připomínající nám, že pod povrchem jakékoli éry se mohou skrývat hluboké stíny.

Jeho příběh zůstává varováním před silou manipulace a důsledky nekontrolované nenávisti, a je klíčové si pamatovat minulé časy, aby se takové hrůzy už nikdy neopakovaly.