Během druhé světové války se v koncentračních táborech odehrávaly hrůzy, které přesahují lidské chápání. Mezi nejtemnější postavy této doby patří lékaři, kteří se místo pomoci lidem podíleli na těch nejbrutálnějších experimentech.

Josef Mengele a Aribert Heim, známí jako „Anděl smrti“ a „Doktor Smrt“, jsou ztělesněním zvrácenosti nacistické ideologie. Jak tito muži, zodpovědní za nepředstavitelné utrpení, dokázali po válce uniknout spravedlnosti a skrývat se desítky let?

Jejich příběhy jsou svědectvím o selhání mezinárodního práva a neúnavné snaze lovců nacistů o dosažení spravedlnosti i po dlouhých letech. Ponořme se do osudů těchto dvou krutých mužů, jejichž jména dodnes vyvolávají mrazení.

Přezdívalo se mu Anděl smrti. Během studií medicíny a antropologie hledal anatomické rozdíly mezi lidmi různých ras. Potom využil příležitosti dělat „vědeckou stáž“ ve vyhlazovacím táboře Auschwitz (Osvětim).

Řeč je o Josefu Mengelem (1911–1979), který se zapsal do dějin svou bestialitou. Jeho „výzkum“ spočíval v nesmírně krutých pokusech na lidech.

Při snaze zjistit, jak dosáhnout toho, aby se rasově vhodným matkám rodily dvojčata, prý sešil dvěma uvězněným dětem ruce dohromady, jež se jim pak zanítily.

Jindy dával vězňům injekce nebezpečných látek, protože se snažil změnit jim barvu očí, nebo zkoumal, co všechno vydrží. Podílel se také na rozhodování, kteří vězni budou zavražděni v plynových komorách. Když ale tábor osvobodili Sověti, Mengele i zbytek posádky byli pryč.

Tyran se nechal zajmout americkou armádou jako běžný voják. Protože jeho věznitelé nevěděli, o koho jde, brzy ho pustili. Chvíli pracoval na statku kdesi v Bavorsku a pak utekl s falešnými doklady do Argentiny.

Tam v 50. letech získal občanství, a když se kolem něj začala stahovat smyčka, přesunul se do Paraguaye. Cítil se tak bezpečně, že si ani nezměnil příjmení. Až poté, kdy izraelské tajné služby unesly Eichmanna, s novým jménem se přesunul do Brazílie.

V prvních letech exilu si žil celkem spokojeně z podpory příbuzných, až o dost později ho dostihly finanční problémy. Konec života strávil psaním ukřivděných dopisů, stěžoval si, že nemá peníze na léčení svých zdravotních obtíží.

Do smrti zůstal rasistou a svých činů nikdy nelitoval. V roce 1979 zemřel na infarkt, když se koupal v moři. Teprve o několik let později se potvrdilo, že to byl opravdu on.

Mengele nebyl jediným lékařem, kterému nacismus umožnil projevit nejzvrácenější stránku osobnosti. Měl svůj rakouský protějšek jménem Aribert Heim (1914–asi 1992).

Tento vídeňský doktor páchal v koncentračním táboře Mauthausen podobné krutosti jako Mengele v Auschwitzu. Vyoperovával zdravým lidem orgány, aby se díval, jak dlouho oběti přežijí, a píchal vězňům do srdce vodu nebo benzin.

Lebky vězňů, které zavraždil, si vystavoval na stole. Navíc si o všem vedl pečlivé záznamy. Po válce se opakoval stejný příběh jako u některých jiných padouchů: Heima zajali Američané, ale po čase ho pustili. Bylo to proto, že nevěděli, o koho jde?

Skandální je, že pak více než deset let pracoval jako gynekolog. V roce 1962 jeho totožnost vyšla najevo a úřady nového, demokratického Německa na něj vydaly zatykač. Marně – než si pro Heima přijela policie, slehla se po něm zem.

V následujících desetiletích se muž, zvaný Mauthausenský řezník, stal jedním z nejhledanějších nacistů. Kusé zprávy o místě jeho pobytu se podivně rozcházely. Byl údajně viděn v Jižní Americe, na Balkáně, v Africe i ve Španělsku.

Jeho děti několikrát tvrdily, že zemřel, a pak to při pokusech získat jeho dědictví nemohly dokázat. Německá televize ZDF vypátrala tašku s jeho doklady v egyptské Káhiře.

Podle Heimova (nepříliš důvěryhodného) syna zemřel zločinec na rakovinu v roce 1992. Posledních deset let prý bydlel v káhirském hotelu. Říkalo se mu „strýc Tárik“, hrál s místními dětmi ping-pong a o jeho minulosti nikdo nic netušil.

Po smrti ho údajně pohřbili na hřbitově pro chudé a hrob po pár letech zrušili. Německý soud sice smrt potvrdil, ale ostatky se nikdy nenašly. Může být Heim pořád naživu a skrývat se? Dnes by mu bylo 101 let.

Případy Mengeleho a Heima jsou bolestnou připomínkou, že spravedlnost se ne vždy naplní tak, jak bychom si přáli.

Jejich schopnost unikat trestům po desítky let podtrhuje složitost poválečného pronásledování nacistických zločinců a často nedostatečnou spolupráci mezi státy.

Přestože tito dva zemřeli bez toho, aby se kdy postavili před soud, jejich příběhy slouží jako varování před nebezpečím nenávisti a fanatismu.

Lovci nacistů, jako je Efraim Zuroff z Centra Simona Wiesenthala, pokračují ve svém úsilí, aby ti, kteří se podíleli na holokaustu, nemohli klidně spát, a aby se památka obětí uchovala a poučení z historie se nikdy nezapomnělo.