Vzduch nechvalně proslulé newyorské čtvrti Bronx je prosycen hudbou a její houpavý rytmus svádí jako vnadná milenka tělo k pohybu. Na pouličním parketu totiž řádí „b-boys“. Točí se na hlavě, vysekávají roztodivné postoje…
Je koktejlem tance, akrobacie a pouličního světáctví. Jeho vyznavači „zamrzají“ v krkolomných pozicích, dávají vale zemské gravitaci a jako vrtule roztáčejí svá těla, až se jim míhají mžitky před očima.
Svět mu přezdívá breakdance, jeho skalní vyznavači však téhle bláznivé jízdě říkají b-boying!
V srpnu 1973 předvádí jamajský přistěhovalec DJ Kool Herc (*1955) americkému publiku svůj nekonvenční způsob používání gramofonu jako hudebního nástroje.
Ještě netuší, že tím právě zaťukal na pomyslný základní kámen kultury, která navždy ovlivní umění napříč jeho žánry – hip hopu. Jeho inovativní styl brzy přiláká do ulic davy lidí.
Pořádají Block Parties – venkovní sešlosti plné prohánění těch nejlepších desek, beatů, mixů a tance… Ti pohybově nejnadanější pak brzy vyfasují novou přezdívku – b-boys.
Tu jim vtiskne sám Herc, když při jednom ze svých pouličních „koncertů“ v jeden okamžik hlasitě zakřičí: „B-boys go down!“, což je pokyn pro tanečníky, aby ukončili své kreace.
A tak se v hiphopové komunitě newyorského Bronxu 70. let rodí b-boying. Původně je jen zvláštní neopracovanou formou plnou roztodivných trhaných pohybů. Naštěstí má kolem sebe hned několik šikovných „sochařů“, kteří ho začínají opracovávat do dnešní podoby.
Jedním z nich jsou ostří hoši z newyorských a losangeleských pouličních gangů, kteří „tančí“ jen těsně předtím, než vyrazí do boje. V duchu tradičního rituálu naznačují, co udělají svému protivníkovi ve chvíli střetu.
Napodobují údery a násilnické pohyby a kopírují používání zbraní (pěstí, pálek či nožů). Jakmile je tenhle gang-styl přenesen do klubů, nabývá záhy na popularitě, dostává pojmenování uprocking a stává se jednou ze základních tanečních technik b-boyingu.
Dalším z těch, kteří, ač nevědomky, přiloží své ruce či spíše nohy k dílu, je funkový král James Brown (1933–2006). Jeho vynikající muzikálnost a pohybové nadání jsou klíčem ke vzniku populárního tanečního stylu good foot.
Tanec dostane název podle nahrávky Get on the Good Foot (1972) a už tehdy zahrnuje točení, pády i následná svižná zvednutí. Právě tyhle prvky spolu s dalšími Brownovými typickými pohyby zásadním způsobem ovlivní ranou podobu b-boyingu.
S postupem času a s pokračujícím vývojem se pouliční tanec plný roztodivných kreací, bláznivých otáček na zádech, koleni i hlavě (power moves) či okamžiků, kdy jeho hlavní protagonista zůstává na okamžik zmrazen v krkolomných pózách (freezes) a dalších líbivých kreacích připomínajících hodiny akrobacie či gymnastiky (acrobatics), začíná rychle šířit napříč New Yorkem a poté i celými Spojenými státy.
Tehdejší média s ním však zacházejí jako s kusem hadru. Přehazují si ho z redakce do redakce a ani jedno z tehdejších novinářských es neví, jak nový druh tance uchopit a nazvat.
A tak přichází na svět „breakdance“, u většiny veřejnosti dnes už pevně zakořeněný termín, který ale b-boys zatvrzele odmítají. S jejich kulturou má totiž pramálo společného.
„Termín breakdancing je špatný, četl jsem ho v mnoha časopisech, ale je to jen mediální název a měl by být vyškrtnut z tanečního slovníku,“ čertí se například kultovní tanečník Popin Pete (*1961) ze skupiny Electric Boogaloos.
Dnes je tenhle kdysi pouliční tanec celosvětovou zálibou, která je stále obohacována novými nápady a prvky. Ty pak kluci a holky ze všech koutů naší planety předvádějí na b-boying speciálně zaměřených akcích. Třeba na mistrovství světa.
