Z radia se line přeslazená vánoční písnička, stoly se prohýbají pod tunami cukroví a v lednici čeká bramborový salát. Mladík, na návštěvě u kamarádky, využije příležitosti a pověsí na lustr jmelí. Povede se mu pomocí tradice konečně svou vytouženou lásku poprvé políbit?
Cizopasné a stále zelené jmelí je vedle vánočního stromku snad nejznámější rostlinou vánoc. Na trzích lze koupit zelené, stříbrné, zlacené. Dává se do váziček, věší se na strop. „Přináší do domu štěstí,“ vysvětluje trhovec nevědomým turistům.
„A taky lásku a ochranu před zlem. To jste nevěděli, že jmelí má magickou moc?“
Za časů dávných keltů
Plinius Starší (23–79) ve svých spisech píše: „Jmelí je v Galii velmi vzácné. Pokud je nalezeno, je sundáno ve velké úctě.
Podle zvyku připraví druidi hostinu přímo pod stromem, kde je jmelí nalezeno, a následně jsou obětování dva býci.“ Druid v bělostném hávu následně vyleze na strom a zlatým srpem jmelí osekává a zachytává do bílého šátku.
„Je to všelék,“ vysvětluje učedníkům. „Dokáže zahánět zlé duchy, vyléčí nemoci a zabráním jedům v jejich účinku.
Kdo jej smíchá s vínem, zajistí sobě dostatek potomků.“ Kromě Galů jeho léčivé schopnosti například uznávají i staří Řekové a uplatnění nachází ve středověku i v současné alternativní medicíně, kdy se ze jmelí připravují tinktury, které dokáží léčit prakticky všechno, od špatného krevního tlaku přes epilepsii až k rakovině.
Lékaři jen vrtí hlavou, ale nakonec pokrčí rameny: „Sice nepomůže, ale alespoň neškodí.“
Baldrova zhouba
Smrt je se jmelím spojena stejně úzce jako štěstí. Kromě toho, že je jedovaté, zejména pro kojence, váže se s ním i jeden z nejsmutnějších příběhů severské mytologie. Všemi milovaný bůh Baldr má jedné noci prorocký sen o své smrti.
Aby k tomu nedošlo, jeho matka, bohyně manželství a přírody Frigg obejde všechny rostliny, aby od nich získala slib, že jejímu synovi neublíží. Jen na jmelí přichycené v korunách stromů zapomene.
Bohové se pak baví tím, že se snaží zasáhnout Baldra šípy, ale každý se mu vyhne. Toho využije zákeřný Loki a vyrobí šíp právě ze jmelí, který Baldra nakonec zahubí. Umírá tak nejlaskavější a nejmilovanější ze severských bohů.
Ježíšův kříž
I křesťanská tradice přisuzuje jmelí zvláštní místo v příběhu o Ježíši Kristu. Za jeho časů je jmelí normálním stromem, běžně rozšířeným zejména na blízkém východě. Když se má Ježíš narodit, Josef bloumá a hledá, ze kterého dřeva vyrobit kolébku.
Volba padne právě na jmelí. Shodou okolností o třiatřicet let později dřevo stejného stromu použijí Římané na výrobu kříže, kde syn boží vydechne naposledy.
Z trestu vyšších mocností se strom rozpadne na malé keříky, jak je známe dnes, a jakým není už nikdy dovoleno znovu zakořenit.
„Je to příběh o pokoře a proměně z pyšného a hrdého stromu na skromnou rostlinu, která přináší lidem štěstí,“ vysvětluje kněz během kázání při vánoční mši.
Polibků není nikdy dost
Dnes je jmelí využívané zejména v období Vánoc a zejména k možnosti, aby se pod větvičkami pověšenými na lustru, mohli lidé políbit. Tento zvyk pochází pravděpodobně z Anglie a věří se, že takový polibek přináší lásku a plodnost.
Tenhle zvyk je pak platný prakticky po celém světě, jen s drobnými obměnami. Jmelím se zdobí i vánoční tabule, dává se do vánočních věnců a věří se, že právě jeho přítomnost přináší do domu štěstí a odhání zlo. Což, zejména o vánocích, se hodí víc než kdy jindy.
