Od gladiátorů po jezdecké akrobaty: Fascinující historie cirkusu

Cirkusy provázejí lidstvo po staletí – od krvavých římských her až po okázalé show plné akrobacie a kaskadérských kousků. Jak se z antických arén stala manéž plná barev a hudby? A proč někteří lidé cirkusy milují, zatímco jiní je odmítají?

Antický circus: Popravy určené k pobavení

Dávnou historii cirkusu můžeme vystopovat až do antiky. „Circus“ bylo ve starověkém Římě označení pro venkovní nekryté sportoviště. Pořádaly se tam závody vozatajů, koňské dostihy, ale i mnoho jiných veřejných událostí, občas dost krutých.

Nejznámějším římským cirkem byl Circus Maximus, který císař Konstantin Veliký (mezi 272 a 285–337) ve 4. století zvětšil natolik, že se stal díky délce 610 a šířce 190 metrů největším cirkem vůbec. Vešlo se sem tehdy až 250 000 diváků.

Kromě sportovních událostí se tu odehrávaly také gladiátorské zápasy, hony na divoká zvířata nebo veřejné popravy.

Stejně jako voda formuje své okolí a přizpůsobuje se podmínkám, ladné pohyby tanečníka vznášejícího se v prostoru připomínají její přirozenou eleganci a sílu.

Některé antické cirky se někdy i napouštěly vodou a odehrávaly se v nich rekonstrukce námořních bitev.

Moderní cirkus začal akrobacií na koních

Tradici novověkého cirkusu založili bývalý britský voják Philip Astley (1742–1814) a jeho žena Patty. Astley byl veteránem sedmileté války, během které byl součástí jezdectva a věnoval se trénování koní.

V roce 1768 si v Londýně otevřel jezdeckou školu, kde dopoledne učil jezdectví a odpoledne on i jeho žena předváděli nejrůznější jezdecké triky.

Zavedli standardní třináctimetrový průměr cirkusové arény – při této velikosti umělci nejsnáze drželi díky odstředivé síle rovnováhu na hřbetech cválajících koní a diváci na ně dobře viděli. Aréna tehdy ještě nebyla zastřešená.

Po dvou letech byl Philip známější jako artista než jako jezdecký trenér a Astleyovi do představení zahrnuli akrobaty, chodce na laně, žongléry a klauny. Brzy byla jejich společnost tak slavná, že je pozvali do Paříže. A také získali první konkurenty.

Stejně jako voda je zdánlivě veselá a hravá, ale zároveň nesmírně cenná a nepostradatelná, i cirkusová maska skrývá hlubší význam pod svou barevnou fasádou.

Od té doby se to jmenuje cirkus

Představení Astleyových okopíroval jezdec Charles Hughes, který pro ně dřív pracoval, ale pak jim začal konkurovat. Astley však nezahálel a mimo sezónu jezdil vystupovat do jiných měst. Za pár let svou dřevěnou arénu v Londýně zastřešil.

Po čase vyhořela, ale Astley ji obnovil. Totéž se pak stalo ještě jednou. Každá nová cirkusová budova byla lépe vybavená pro akrobatické triky ve vzduchu a honosnější a zdobnější než ta předchozí. Pompézní blýskavý vzhled pak cirkusům zůstal.

Cirkusy prošly dlouhou cestou – od krvavých římských her až po okázalé představení plné akrobacie a hudby. Ačkoli dnes už neuvidíme gladiátorské zápasy ani námořní bitvy, kouzlo cirkusu přetrvává.

Jeho historie je důkazem, že lidé vždy toužili po zábavě, která je vytrhne z každodennosti.