Woodstock, který se odehraje v létě roku 1969, nese podtitul „tři dny míru a hudby“.

Přestože na místo dorazí víc než půl milionu návštěvníků, během festivalu dojde jídlo i voda, silnice jsou ucpané, stát vyhlásí místo konání jako oblast humanitární katastrofy – celá akce proběhne v míru, klidu a na pohodu.

Jenže to je kouzlo okamžiku. V ten samý rok se ukáže, že ne vždy to může být stejné. A stejně jako je Woodstock vrcholem éry hippies, Altamont Free Festival tuto éru ten samý rok pomyslně zakončí. A přitom to zpočátku nevypadá vůbec špatně!

Podruhé do stejné řeky

Má to být „Woodstock západního pobřeží“. Na koncertě mají vystoupit skvělé hvězdy a line-up je skutečně nabušený – a navíc má být zcela zdarma!

Jenže stejně jako u svého slavnějšího brášky i zde dojde ke změně místa na poslední chvíli, kdy se událost přesune na závodiště v Altamontu. A to je první problém. Podium, připravené na jiné prostředí, je dost nevyhovující.

Stojí v údolí místo na kopci, a je jen metr vysoké. „Kdo bude chtít, tak se dostane až přímo ke kapelám,“ zlobí se pořadatelé. Navíc celý areál není zabezpečený, chybí všechno vybavení. Je potřeba improvizovat.

Pivo a párek

Ve snaze ušetřit co nejvíc peněz – přece jenom, koncert je zdarma – místo řádné bezpečnostní služby se pořadatelé dohodnou s motorkáři z gangu Hells Angels. Jak se říká mezi umělci:

„je to práce za pivo a párek“. V tomhle případě jde o pivo v hodnotě pěti set dolarů, na které se složí všechny vystupující kapely. „Nejsme policajti, nebudeme nic hlídat,“ namítá šéf motorkářů.

„Nic takového nebude potřeba,“ uklidňuje ho zpěvák Rolling Stones Mick Jagger (*1943).

„Prostě si jen sednete na okraj podia, budete pít pivo a nenecháte nikoho, aby přes vás prošel a ohrozil aparaturu nebo kapely.“ Jenže věci se samozřejmě zkomplikují.

Hudba na vlastní nebezpečí

První set – hraje Santana – proběhne relativně v klidu. Sluníčko svítí, hudba je skvělá, motorkáři chlastají. Působí hrozivě – se svými baseballovými pálkami, noži a promilemi alkoholu v krvi. Dav se naladí na stejnou vlnu násilí. Dochází k prvním potyčkám.

Pak dav převrhne jednu z motorek, nejspíš omylem, a Pekelní andělé začnou být vzteklí, násilní a podráždění. Během dalšího incidentu jeden z nich pěstí srazí k zemi Martyho Balina (1942–2018) z kapely Jefferson Airplaine. To si kapela nenechá líbit.

„Tak díky za vyřazení hlavního zpěváka,“ prohlásí sarkasticky kytarista. To vede k hádce v přímém přenosu.

Ke krvavému finále

The Greatful Dead na základě toho odmítnou vůbec nastoupit. A na podium se dostaví značně nervózní Rolling Stones. Koncert kapely je několikrát přerušen – přímo na podiu se Pekelní andělé řežou hlava nehlava s fanoušky. Jagger se je snaží uklidnit, ale marně.

Vzduch už čpí krví. Když Stouni spustí hit Under My Thumb, k podiu se pokusí prodrat zfetovaný osmnáctiletý Meredith Hunter (1951–1969). Kdo ví, co se mu honí hlavou. Nicméně v ruce má revolver. Pekelní Andělé po něm skočí a ubodají ho k smrti.

Koncert pokračuje. „Báli jsme se, že když přestaneme hrát, bude to mnohem horší,“ přizná později Jagger. Kromě něj umírají ještě další tři lidé a desítky skončí v nemocnici. Woodstock byl a je holt jen jeden.