Přírodní katastrofa je zpravidla sama o sobě tragédií. Když se k ní ale přidají neúspěšné a necitlivé reformy v zemi, kde udeří, je zaděláno na skutečnou hrůzu. Právě to se stalo v roce 1976 v čínském Tchang-šanu.
V roce 1949 měli čínští komunisté volné pole působnosti.
Japonský militarismus byl na kolenou a jejich největší vnitřní nepřítel Čankajšek se se svou nacionalistickou stranou Kuomintang stáhl na ostrov Formosa, kde vyhlásil Čínskou republiku, známou též pod názvem Tchaj-Wan.
Obyvatelstvo pevninské Číny si vůdce čínských komunistů Mao Ce-tung začal získávat rychle. Po letech japonské okupace a občanské války slíbil rychlou konsolidaci země, vybudování infrastruktury a ekonomický růst.
Navíc byla v rámci restrukturalizace vyhlášena řada kampaní, mimo jiné kampaň proti třem zlům, kterými byly korupce, plýtvání a byrokratismus. Ženy se, alespoň na papíře, dočkaly rovnoprávného postavení s muži.
Člověk jako jednotka
Nejdříve se nový diktátor pustil do kolektivizace zemědělství. To probíhalo relativně rychle a přes odpor mnoha rolníků bylo dokončeno v roce 1956. Člověk byl degradován na pracovní jednotku.
Mao však chtěl víc. Toužil zemi především industrializovat, což vedlo k vyhlášení tzv. Velkého skoku vpřed, jehož cílem mělo být rychlé vybudování komunismu z postfeudální společnosti a dosažení statutu velmoci.
Na vsích měly vyrůst malé pece, které by vyráběly ocel. Záhy se ale ukázalo, že chybí železná ruda, a tak se do nich házelo všechno možné – od pánví až po vidle a motyky.
Rolníci tak pracovali u pecí, zemědělské nástroje byly roztaveny a o úrodu se neměl kdo a čím starat.
Výsledek? Největší uměle vyvolaný hladomor v dějinách lidstva. Mezi lety 1959 až 1961 zemřelo hlady a na následky nemocí způsobených nedostatečnou výživou 20 až 30 milionů lidí. V některých koutech Číny se rozšířil kanibalismus.
Kromě milionů mrtvých tento experiment přinesl brutální propad ekonomiky. Mao byl politbyrem z čela státu odstaven a nahrazen Liou Šao-čchim.
Kulturní revoluce
Mao se však nevzdával. V roce 1964 spatřila světlo Rudá knížka, sbírka základních Maových politických idejí. Od roku 1964 byla vydávána ve stamilionových nákladech a v jejím záhlaví se psalo:
„Je třeba studovat citáty velkého Maa, je třeba učit se jim nazpaměť.“ Rudá knížka získala ohlas především mezi studenty. Vznikaly tak Rudé gardy, plné fanatických vyznavačů Maových myšlenek.
V srpnu roku 1966 Mao uveřejnil komentář Bombardujte hlavní stan. Tím byla zahájena kampaň proti revizionistům a staré čínské kultuře. Zfanatizované Rudé gardy vyrazily do ulic a začaly terorizovat obyvatelstvo.
Ve vězeních končili lidé, kteří zrovna u sebe na ulici neměli Rudou knížku, kteří vládli cizím jazykem, či ti, kdo jen nosili brýle, a byli tak podezřelí z „přílišného“ vzdělání.
Při výsleších Rudých gard bylo používáno na sedmdesát druhů mučení, které z obviněných udělaly poslušné loutky. Před popravami byla odsouzeným přeťata průdušnice a nahrazena železnou trubičkou, aby případně nevykřikovali hesla proti Maovi.
Příroda zuří
Na konci 60. let měl Mao svou moc definitivně zpátky. Kulturní revoluce mu dovolila zbavit se každého, kdo se zdál nepohodlný. Převratné a tragické změny tím však v Číně neskončili.
Definitivní tečku za vším učinilo jedno z nejstrašnějších zemětřesení v lidské historii. 28. července 1976 se země nedaleko milionového továrenského města Tchang-šanu na východě země začíná třást.
Cesty praskají, domy se začínají rozpadat a lidé v panice vybíhají na ulice. První otřes o síle 8,2 stupně Richterovy škály netrvá nijak dlouho. Po šestnácti sekundách je hotovo, jenže těch šestnáct sekund znamená pro zkoušený čínský lid naprostou tragédii.
Tragédii, kterou po necelém dni dokoná další otřes, tentokrát o síle 7,2 stupně. Velká část města se mění v trosky, pod kterými pomalu umírají desetitisíce lidí.
Obří katastrofa
Až s postupem času se ukazuje skutečný rozsah zkázy, kterou zemětřesení způsobilo. Brzy je jasné, že pohroma nemá – alespoň ve dvacátém století – svou velikostí konkurenci.
Ačkoliv kvůli mlžení čínské vlády dodnes nemáme přesná čísla obětí, podle mezinárodních pozorovatelů jich muselo být nejméně 250 tisíc. Řada expertů však upozorňuje, že toto číslo představuje jen mrtvé a zraněné v samotném městě Tschang-šan.
V celém regionu mohlo údajně zahynout až 655 tisíc lidí. Tragédie, která by každou normální společnost sjednotila. Ne však komunistickou Čínu.
Místo toho, aby se vedení země společně začalo zasazovat o co nejrychlejší nápravu škod, došlo k dalšímu velkému boji o moc.
Statísíce mrtvých? No a co?
V době katastrofálního zemětřesení bylo Mao Ce-tungovi už 82 let a mnozí tušili, že mu moc času nezbývá. Smrt si ho našla 9. září, a to v podobě obávaného infarktu. Už za jeho života, krátce po zemětřesení, se přitom rozjel nevídaný boj o moc.
Na straně jedné stál tzv. gang čtyř – čtveřice členů nejvyššího politického orgánu Číny v čele s budoucí vdovou po Maoovi, Ťiang Čching. Na straně druhé pak stál Maem vyvolený zástupce Chuo Kuo-feng.
Zatímco Kuo-feng projevil nad katastrofou lítost, a dokonce do Tchang-šanu odcestoval, aby pomohl s odklízením škod, gang čtyř zvolil poněkud bezohlednější přístup. „Zemřelo jen několik stovek tisíc lidí. Co z toho?
Svržení Chua Kuo-fenga by prospělo osmi stům milionů,“ hlásali členové skupiny. I kvůli tomu nakonec neuspěli a byli posléze zatčeni a souzeni. Kulturní revoluce tím definitivně skončila.
