Slovo má velkou sílu. A když si jej do služeb najme lež, jeho moc se mnohdy ještě znásobí. Historie zná spoustu lží, které zasáhly do běhu světa. Jedna taková vznikla v 19. století v carském Rusku.

Těžko v dějinách lidstva najít jiný národ, jehož historie si prošla tolika anabázemi, než ten židovský. Jeho spletitý příběh popisuje již Starý zákon, jím však peripetie Židů zdaleka neskončily.

Poté, co Evropu ovládlo křesťanství, byla na Židy většinovou společností kladena kolektivní vina za ukřižování Ježíše Krista. Ten přitom, jak ukazují historická bádání, chtěl reformovat právě židovské náboženství, judaismus.

„Postupem času křesťané začali přijímat výklad ukřižování, který činil všechny Židy jako celek zodpovědnými za zabití Krista. Podle tohoto výkladu spáchali Židé, přítomní Ježíšově smrti, i židovský lid kolektivně a navěky hřích bohovraždy.

Po dobu 1900 let křesťansko-židovské historie vedlo obviňování z bohovraždy k nenávisti, násilí a vraždění židů v Evropě i v Americe,“ píše se ve studii věnované antisemitismu, kterou vydala bostonská univerzita. Kolektivní vinu Židů přitom katolická církev odmítla až v roce 1965!

V 7. století ovládli oblast Blízkého východu Arabové. Židé se zde, podobně jako křesťané, stali lidmi druhého řádu, kteří museli platit za svou víru zvláštní daň. Postupně proto příslušníci židovského etnika oblast opouštěli. Jejich cílem se stávala hlavně Evropa, avšak ani zde neměli na růžích ustláno.

Kdo může za mor?

Evropa na židovské uprchlíky v drtivé většině hleděla jako na cizí element a podle toho s nimi také zacházela. Židé nesměli vlastnit půdu, obvykle museli žít v ghettu, jejich práva byla značně omezená.

Mezi málo oblastí, kde se mohli realizovat, patřil obchod, v němž později dosáhli velkých úspěchů. Problémem bylo to, že půjčování na úrok vnímali katolíci jako hřích, kdežto mezi Židy bylo běžné.

Odtud zřejmě vznikl mýtus o lakomých Židech, byť samozřejmě i mezi nimi, tak jako v každé jiné společnosti, se vyskytli jedinci s pokřiveným charakterem.

Židé také kladli důraz na vzdělanost, což jim vydrželo do současnosti. Že se takový přístup vyplácí, dokumentuje například pohled na seznamy držitelů Nobelových cen, ve kterých osobnosti se židovskými kořeny jednoznačně dominují.

Vraťme se však do středověku. Do Evropy Židé přicházejí ještě v 1. tisíciletí, v českých zemích se jejich první zástupci objevují v 10. století.

Vládnoucí dvory záhy pochopily, že na ony podivné lidi v prazvláštních kloboucích lze svádět leckteré politické neúspěchy či katastrofy.

A tak to byli v době morových ran právě Židé, na koho se obrátila frustrace většinové společnosti. Například v dubnu 1348 během morové epidemie ve městě Toulon ve francouzské Provence bylo upáleno 40 Židů, kteří byli obviněni ze záměrného šíření nemoci.

Nikomu nevadilo, že Židé podléhali morovým nákazám stejně jako jiní lidé. Jejich krvavé pronásledování umožnil v německých městech i tehdejší římský císař Karel IV.