Umění není jen to, co najdeme v galeriích. S toto myšlenkou před padesáti lety lidé zamířili tvořit do přírody. Objevilo se tak krajinné umění čili land art. Setkáme se s ním i dnes. Je libo obří malby na trávě, umělé ostrovy, nebo kamenné kruhy v poušti?
Obrazce v krajině, silnice nakreslená bílou barvou uprostřed lesa, kameny s obtaženými konturami, suché stromy proměněné pomocí natažených provázků ve zvláštní tělesa, kombinující přírodní křivky a geometrické tvary… Některá díla krajinného umění vypadají právě takhle.
Vznikají v téměř nedotčené přírodě, ale i na zanedbaných nevyužívaných plochách uprostřed města. A někdy i na místech hojně navštěvovaných, kde se stanou velkolepou senzací. Vidět je můžou jen ti, kdo se vydají přímo k nim.
Některá stojí dlouho a procházejí nákladnou restaurací, u jiných se přímo počítá s tím, že je odnese čas, nebo je brzy rozebere sám autor nebo autorka.
Vyhnat umění z galerií
Tento směr se objevil před 50 lety, tedy koncem 60. let minulého století, ve Spojených státech.
Jeho průkopníci byli znechucení komerčním uměním, a tak se vydávali tvořit na obtížně dostupná místa do pouští a hor, daleko od galerií, aukčních síní a jiných institucí, kde by člověk umění tradičně čekal. Jejich díla vznikala ve volné krajině.
Ne že by k ní ale vždy přistupovali s pokorou – výtvory často byly monumentální a své okolí přetvářely.
Robert Smithson (1938–1973) například pomocí těžké techniky a množství pomocníků vytvořil na okraji Velkého solného jezera v americkém Utahu téměř půlkilometrovou spirálovitou „pobřežní hráz“. Musel kvůli tomu přemístit tisíce kamenů a tun zeminy.
Člověk a příroda
Vznikala ale i díla mnohem méně pompézní. Někteří se nechali při vnímání krajiny inspirovat myšlením kultur, nepatřícím k naší západní společnosti, které ke světu kolem sebe mají méně dravý vztah.
Časem začali umělci také víc zkoumat místo člověka v přírodě, jeho vztah ke svému okolí nebo nebezpečí hrozící životnímu prostředí. Směr postupně oslovoval i umělce a umělkyně mimo USA nebo Velkou Británii, a ti si postupně vyšlapali nejrůznější vlastní cesty.
Land art žije dodnes a zdá se, že má čím dál víc co říct. SVĚT NA DLANI představuje autory a autorky těch nejzajímavějších výtvorů.
Robert Smithson: Bagr jako sochařský nástroj
Smithson věřil, že land art může vyniknout jen v krajině nezasažené činností člověka, a vydával se proto na odlehlá místa, kde nesídlili lidé. Nebál se ale tato místa měnit a rozhodně se nenechával brzdit tím, že by něco vyžadovalo příliš mnoho práce.
Říká se, že při tvorbě svého slavného Spirálovitého mola přesouval kameny a bahno skoro týden – a po dvou dnech pozorování výsledku se rozhodl, že není spokojen, svolal pomocníky zpátky a další tři dny se molo předělávalo.
O rok později vybudoval tento průkopník krajinného umění u jezera v Nizozemsku z mnoha tun písku půlkruhový poloostrov. Vedle něj navršil mohutný kužel se spirálovitým chodníkem, vedoucím na vrcholek.
V ploché nizozemské krajině je dvojice podivných útvarů dobře vidět dodnes. Smithsonova kariéra bohužel netrvala dlouho – ve svých pětatřiceti letech zahynul při leteckém neštětí, když obhlížel místo na další výtvor.
