Rozklepnout několik vajíček a pořádně je vyšlehat společně s cukrem. Do mísy míří také mouka, v níž se schovává kypřící prášek. Kuchtík nesmí zapomenout na kakao, poté směs nalije do vymazané formy a strčí ji do trouby. Základ sladké tečky bude 45 minut odpočívat v horké výhni!
Lidé mlsají ve všech historických epochách, dezerty ale projdou rapidní proměnou. Tatam jsou časy, kdy připomínaly chleby s medem, při pohledu na dnešní dorty se totiž všem sbíhají sliny.
Dobroty před naším letopočtem
Pekařské umění prověřují starověcí Egypťané téměř dva a půl tisíce let před naším letopočtem. Jde spíše o pšeničné placky, jež jsou k sobě připláclé medem. Aby se odlišily od chleba, dozdobí je ještě ořechy.
O pár kilometrů dál v Řecku zase dorty platí za občerstvení během náboženských obřadů. V dochovaných textech autoři píší o dortu, jemuž se říká plakous, což v překladu znamená tenký. Antičtí pekaři těsto proloží sýrem a osladí medem.
K tomu ještě přidávají bobkový list a samozřejmě sušené ovoce. Někteří historici tvrdí, že jde o jakýsi cheesecake. Římané recepturu obšvihnou. I takový učenec jako je Cato starší (234–149 př. n. l.) radí, jak smíchat med a kozí sýr v hmoždíři.
Dokonce dělí dorty na tři různé varianty. Jeho kolega Ovidius (43 př. n. l.–17 nebo 18 n. l.) zase ztratí pár slov o bratrově narozeninové oslavě, dostane na ní totiž dort!
Výsada boháčů
Nejde ale o cheesecake v pravém smyslu, za jeho skutečným původem musíme do středověké Anglie. V roce 1390 se o něm zmíní kuchař Richarda III. (1452–1485). Tehdy jde ale spíše o slanou než sladkou pochoutku.
Po raně středověkém období temna se dorty vrací zpět do hry. Přidává se do nich skořice, muškátový oříšek nebo zázvor. Od roku 1615 si lidé pochutnávají také na dortech z piškotového těsta, zároveň roste poptávka po zdobených dezertech.
K tomu všemu musíme připočíst vysokou cenu za třtinový cukr, a tak si dorty mohou dovolit především movitější lidé. Zavedení cukru ocení zejména chuťové pohárky, protože produkty jsou mnohem sladší a jemnější.
Pekaři se blýsknou třeba na svatbách, kde dorty mají bílou polevu – ta symbolizuje čistotu a nevinnost.
Kouzelný prášek
Když se v únoru 1840 vdává anglická královna Viktorie (1819–1901), manželství oslaví pořádným dortem – má tři patra a váží kolem 140 kilogramů. Zajímavostí je, že jeden z kusů se v roce 2023 prodá za 700 liber.
K jídlu ale už moc není, zub času se na něm pořádně podepíše. Průmyslová revoluce znamená průlom také v případě dobrot. Rychlejší a méně náročná výroba dostává dorty mezi lidi.
Převratným vynálezem je uvedení kypřícího prášku, objev z roku 1843 je připisován chemikovi Alfredu Birdovi (1811–1878).
Z nouze ctnost
V téže době už lidstvo zná Sacherův dort. Podle povídaček ho má na svědomí šestnáctiletý učeň Franz Sacher (1816–1907). Slouží u knížete Metternicha (1773–1859), který zrovna hostí banket a chce nový dezert. Jako na potvoru hlavní kuchař onemocní.
„Né, že mi uděláte ostudu,“ prohodí k Sacherovi kancléř. Chlapec připraví čokoládový dort, jež sice hostům chutná, moc pozornosti mu ale nevěnují. Sacher si nakonec ve Vídni založí vlastní podnik, kde svou pochoutku připravuje.
Krapet ho vylepší jeho syn Eduard (1843–1892), jež zákusek vybaví meruňkovým džemem a přidá k němu šlehačku. Dodnes má Sachrův dort pověst delikatesy a pravá receptura je přísně střeženým tajemstvím!
Zasvěcenci však tvrdí, že nejde o těsto, nýbrž o čokoládovou polevu, kterou je dort potažen.
Pochutina od sousedů
Sacher jako by otevřel dveře všem ostatním cukrářům a pekařům, protože v 19. a 20. století vznikají dorty, které přežijí až do dnešní doby. Na předměstí německého Bonnu žije Josef Keller (1887–1981).
A právě jemu je připisován schwarzwaldský dort – dobrota z piškotového těsta, se šlehačkou, v níž se ukrývají třešně a vrchol zdobí čokoládové hobliny. Keller ale nemá žádné hmatatelné důkazy, dokonce jeho varianta má několik odchylek s aktuální verzí.
Podle jedné z teorií dostává jméno podle pohoří Schwarzwald, další zase tvrdí, že hobliny připomínají krajinu právě ve Schwarzwaldu. Pravdou ale zůstává, že schwarzwaldský dort má od roku 1934 místo na jídelních lístcích berlínských cukráren.
Nový Zéland vs Austrálie
Obří popularitu si užívá také Pavlova. Velká část mlsounů se domnívá, že pochází z Ruska, jenže receptura na bází sněhových pusinek je z Nového Zélandu.
I v tomto případě ale není historie zcela jasná, protože některé důkazy tvrdí, že první návod k přípravě otisknou New Zealand Herald už v listopadu 1911. Tím by ale boří zavedenou legendu související s ruskou baletkou Annou Pavlovou (1881–1931).
Ta totiž v rámci tanečního turné objede Austrálii a Nový Zéland až ve 20. letech 20. století. O slovo se hlásí také Australané, kteří dezert připravují v hotelu Esplanade v Perthu. Ať už je pravda jakákoliv, existuje více než 20 různých receptů. Pavlova má symbolizovat jemnost a vzdušnost.
Tak tam dejte řepu…
Pozadu nezůstávají ani Američané, kteří propadají dezertu, jemuž se říká red velvet – v překladu červený samet. Ikonická červená barva je výsledkem reakce mezi kakaem, podmáslím a octem. Díky tomu se zákusku přezdívá ďábelský dort.
Čert ale aby se vyznal v jeho historii, protože se k němu hlásí více lidí, než je zdrávo. Lidé ho baští od první poloviny 20. století. V dobách druhé světové války, kdy je nedostatek potravin, pekaři dosahují červeného efektu díky řepné šťávě.
Red velvet ale zažívá ústupu ze slávy, zákazníci dávají přednost jiným výrobkům. Na výsluní se vrací až díky snímku Ocelové magnólie (1989), kde je k vidění právě red velvet ve tvaru pásovce.
Pozdě ale přece
Svou troškou do mlýna přispějí také Italové se svým tiramisu. Směs vajec, cukru, mascarpone a piškotů namočených v kávě okouzlí svět až relativně pozdě – na přelomu 60. a 70. let minulého století.
Dezert, jehož jméno v překladu znamená rozvesel mě, připraví Roberto Linguanotto (1943–2024). Nečekaná popularita ale vzbudí vášně. Podobný dort totiž vymyslí v květnu 1938 kuchař Mario Cosolo, jež obsluhuje italského krále.
Historici zase tvrdí, že zákusek připomínající tiramisu podávají prostitutky v toskánských nevěstincích – jde totiž o výtečné afrodiziakum.
