Mezi zvláštní vlastnosti lidského těla patří nepochybně i naše náchylnost k lechtivosti. Zatímco někteří lidé udrží kamennou tvář téměř kdykoliv, jiných se stačí dotknout, aby se začali svíjet v nekontrolovatelném smíchu.

Pro některé fatální Achillova pata, pro jiné naprosto zásadní zbraň proti silnějším sourozencům nebo kamarádům.

Jenže zamysleli jste se někdy nad tím, co vlastně způsobuje, že se lechtaný člověk začne svíjet jako v nejhorším mučení, zatímco se ale až hystericky směje? Záhada lechtání fascinovala spoustu vědců už před staletími.

Spekuloval o ní ostatně už antický filosof Platón (427–347 př. n. l.) nebo toskánský filosof a astronom z 16. a 17. století Galileo Galilei (1564–1642).

Postupně se objevily dvě základní kategorie lechtání – gargalesis, což je silné lechtání na břiše či v podpaží, a knismesis, což je o něco lehčí forma, která má blíže ke svědění a při které se patrně ani nesmějeme. Co se ale při lechtání odehrává v těle?

Vzdávám se!

Při dotyku vedou nervy signál z kůže do mozku, kde dojde k aktivaci hned dvou klíčových oblastí. Tou první je část zodpovědná za analýzu samotného doteku, tou druhou pak část mozku, která je zodpovědná za příjemné pocity. Jenže to není všechno.

Další signály míří do mozkové oblasti kontrolující obličejové pohyby a řídící hlasové a emoční reakce, a nakonec je aktivován hypotalamus, který obvykle řeší reakci těla na stresovou zátěž.

V tomto případě si mozek podle vědců jednoduše řekne, že smíchem dáváme agresorovi najevo svou prohru a kapitulaci, aby tak docílil toho, že útok co nejdříve skončí. Smích je tak jednoduše jakousi podvědomou obranou na nepříjemný podnět.