Kde se vzalo pořekadlo „jelito, kopyto, platí to“?

Oblíbená fráze používaná při uzavírání sázek s podáním ruky je dnes už prakticky součástí lidové slovesnosti. Odkud se přesně vzala, se dnes už asi nedozvíme. Můžeme si však domyslet, co to tenkrát asi znamenalo a proč se používala zrovna tato slova.

Jelikož se dané slovní spojení používalo právě při uzavírání zmíněných sázek, dohod, ale také koupí, můžeme to chápat tak, že kopyto bylo užíváno v přeneseném významu od jeho tvrdosti. Když je něco tvrdé, tak je to pevné a schválené.

Co ale potom znamená ono jelito? Možnosti jsou dvě. Buď se mluví v přeneseném významu jelita, takže dohoda je naplněna (stejně jako jelito) a kopytem následně schválena. Nebo se během let v proudu řeči vytratilo, že šlo o více slov: je-li to.

Pokud by to tak opravdu bylo, význam tohoto úsloví by se dal chápat následovně: Když jde o smlouvu s ďáblem, nelze od ní odstoupit. Což v dřívějších dobách platilo za opravdu pevné stvrzení.

Proč máme z Měsíce tak málo fotek?

Ať se budeme sebevíc snažit a prohledáme internet, jak jen to půjde, zas a znova narazíme na ty samé fotky z Měsíce. Někteří konspirátoři to považují za vodu na svůj mlýn, ale vysvětlení je vlastně celkem prosté.

Fotoaparát, který byl použit během mise Apollo 11, byl relativně obyčejný, ale kvůli potřebě fotit ve vesmíru musel projít obrovskými úpravami. Mimo jiné se v tu dobu fotoaparáty natahovaly mechanickou kličkou, která musela být nahrazena elektrickým strojkem.

Nezapomínejme, že se tehdy ještě fotilo na filmy, kdy jedna filmová kazeta byla na 12 snímků. Protože ale nebylo možné měnit kazetu mimo modul rakety, vyvinula firma Kodak právě pro tyto účely kazety na 200 snímků.

Jenže astronauti ve skafandrech nebyli schopni se ohnout a koukat do hledáčku, proto se musel hledáček zrušit. Jako součást výcviku tedy také trénovali focení, aby se co nejlépe naučili fotografovat odhadem.

Během celé mise nafotila posádka 1407 snímků, ovšem většina byla takřka nepoužitelná. A dnes se také neradi chlubíme špatnými fotkami. Mimochodem, v méně citlivém filmu také tkví důvod, proč nejsou na fotografiích vidět hvězdy.

Navíc, abychom je vyfotili, je třeba použít dlouhou expozici, kdežto astronauti fotili s krátkou expozicí.

Opravdu má válka svoje pravidla?

Zní to zvláštně, ale ano. Dokonce i válečné konflikty mají svá pravidla, která kontrolují průběh válečného konfliktu.

Dnes se tomuto souboru informací a pravidel říká Válečné právo a v základu se dělí na dvě práva, kterými jsou právo na válku a právo ozbrojených konfliktů.

Obojí je součástí mezinárodního práva a státy, které se účastní válečného konfliktu, se jimi musí řídit. Hlavním smyslem těchto pravidel je ochrana aktivních účastníků bojů, civilistů, civilní infrastruktury, ale také zákaz používání nepovolených zbraní.

Veškerá pravidla války jsou vypsaná v Ženevské smlouvě z roku 1977, kterou podepsalo 196 států! Přesto bohužel dochází k jejímu porušování, z čehož se pak vyvozuje trestní odpovědnost, nezřídka dokonce individuální.

Kupodivu se nejedná o moderní věc, první uznávaná pravidla chování během války totiž sahají až do starověku!

Co způsobuje, že vlny na moři tvoří čtverce?

Nejedná se o moc častý jev, přesto se poslední dobou stal mnohem známějším díky různým fotografiím. Většinou trvá jen pár minut a vypadá docela hezky, přesto bychom se měli mít na pozoru, pokud něco takového uvidíme na vlastní oči.

Z laického pohledu se nám může zdát, že je to způsobováno jemnými otřesy na mořském dně, ale není to pravda. Stejně jako normální vlny, tak i tyto jsou vyvolány povětrnostními podmínkami.

Dva rozdílné větry ze dvou různých stran způsobí, že se proti sobě hrnou dvoje rozdílné vlny a naráží do sebe. Jev trvá tak dlouho, dokud se staré vlny nerozptýlí a nové se nesladí do jednotného rytmu. Pro většinu lodí jev představuje nebezpečí.

Když se ocitnou na takovéto „šachovnici“, hrozí, že se potopí, protože manévrovat mezi podobnými vlnami je velmi obtížné. Ještě větší nebezpečí pak představují pro surfaře a plavce.

Proč bylo na dně oceánu tak málo lidí?

Nejhlubším místem naší planety je Mariánský příkop, který najdeme v Tichém oceánu. Jeho hloubka je neuvěřitelných 11 034 metrů, což je víc, než kolik měří nejvyšší místo na světě. Je to ale také o pořádný kus blíže než Měsíc.

Jak je tedy možné, že po povrchu naší jediné přirozené družice chodilo 12 lidí, ale na nejhlubší místo oceánu se podívali pouze čtyři lidé? Důvodů je samozřejmě spousta, ale jedním z největších je tlak.

Zatímco na Měsíci je tlak přibližně 31 megapascalů, na dně Mariánského příkopu dosahuje až 108,6 megapascalu. To je 1000x víc než na hladině moře!

Jako kdybychom si na špičku prstu postavili tři automobily SUV. Překonat něco takového vyžaduje obrovské úsilí a opravdu pevné pláště ponorek.

Proč si přeživší nehody často nepamatují, co se stalo?

Lidský mozek je nesmírně složitý orgán, který nás i při dnešní úrovni lékařství dokáže překvapit a stále se máme co učit o jeho fungování. A právě způsob, jakým se v mozku tvoří vzpomínky, není ještě plně probádaný.

Vědci se domnívají, že když se dostaneme do traumatické situace, kterou může být například dopravní nehoda, dojde k ovlivnění paměti. V takovéto situaci se do těla vyplavuje hormon kortizol, který může ovlivňovat paměťové procesy.

Říká se tomu poúrazová amnézie a v různě dlouhé době po úrazu může odeznít. V podstatě to je přirozený obranný mechanismus, kterým nás mozek chrání před vysokým stresem.

Ovšem je třeba si uvědomit, že každý člověk je jiný a trochu jinak funguje, takže to nemusí platit u všech osob.

Proč se šťouráme v nose?

Holubi, nudle, bubáci, šušně, suché z nosu… názvů je nespočet. Šťourání v nose. Děláme to všichni a kdo tvrdí, že ne, tak ten dvojnásob. Ale proč? Z hlediska imunitního systému je lidský nos něco jako filtr.

Je plný jemných chloupků, které chrání dolní cesty dýchací před dráždivými látkami. Ty se na jemných chloupcích nosní sliznice, která je pokrytá tenkou vrstvou hlenu, zachytí a nepostoupí, kam nemají.

Zachycené částice se na sebe nabalují, slepují se hlenem a postupně se procházejícím vzduchem suší. V nose se pak šťouráme právě proto, abychom ho vyčistili a mohli volně dýchat. A zajímavost na závěr:

Podle plicního specialisty profesora Friedricha Bischingera je správně, když tyto „úlovky“ putují do úst místo do kapesníku. Prý to je výborný způsob, jak povzbudit vlastní imunitní systém.

Nosní hlen dokonce obsahuje látky, které dětem pomáhají v boji proti zubnímu kazu. Nechceme nikoho navádět, ale věda mluví jasně.

Kdo rozhodl o vyškrtnutí Pluta ze seznamu planet a proč?

Do roku 2006 jsme se učili, že je ve Sluneční soustavě celkem devět planet. Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a… Pluto! Po jeho objevu v roce 1930 bylo automaticky zařazeno mezi planety.

Jenže kvůli jeho velikosti a podivné dráze, po které obíhá kolem Slunce, bylo od 70. let zpochybňováno, jestli vůbec planetou je. Jedním z nejsilnějších argumentů bylo roku 1977 objevení planetky Chiron.

Na přelomu tisíciletí bylo objeveno mnoho dalších těles, kterým se Pluto svou velikostí podobalo víc než ostatním planetám. 24. srpna 2006 pak Mezinárodní astronomická unie na svém astronomickém kongresu v Praze přijala novou definici planety.

Právě na jejím základě byl Pluto vyřazen ze seznamu planet a dostalo se mu zařazení mezi trpasličí planety, tzv. plutoidy, jejichž oběžná dráha kolem Slunce je až za dráhou Neptunu.

Co je to antibiotická rezistence?

Stručně lze říct, že antibiotická rezistence je odolnost bakteriálních organismů (ne virových) proti antibiotikům. A problém je to opravdu velký. V době vzniku prvních antibiotik jejich účinky připomínaly zázrak.

Pacienti se zotavovali z dříve smrtelných onemocnění a pro lékařství to znamenalo převrat.

Jenže antibiotika jsou jediným lékem svého druhu a kvůli jejich stále častějšímu nevhodnému užívání si na ně bakterie stále rychleji zvykají a stávají se proti nim odolnějšími.

Ve chvíli, kdy na bakterii nebude antibiotikum fungovat, bude pro nás daná nemoc takřka smrtelná, tedy pokud si s ní nebude umět poradit náš imunitní systém. Toho ale většinou není schopen, a proto se nasazují antibiotika.

Postupná rezistence dnes způsobuje problémy například u lidí s rakovinou. Problém je, že všechna nová antibiotika, která za posledních 30 let vznikla, jsou jen vylepšenou verzí už ozkoušených antibiotik.

Bohužel se do vývoje nových druhů farmaceutické společnosti zrovna nehrnou, protože je zdlouhavý a velmi nákladný. Znamená 20 let vývoje, další roky testů a výsledky jsou nejisté.

Je to nebezpečný závod s časem, kterému můžeme pomoci svým odpovědnějším užíváním léků a větší důvěrou v lékaře.