Období raného středověku nepatřilo právě k nejklidnějším. Nájezdy na nepřítelovo území byly v té době běžnou záležitostí, a tak se tehdy budovaná hradiska v podstatě stávala jedinými bezpečnými útočišti.
Hrozbu představovali nejen kočovní Avaři z jihu a francká vojska na západě, ale poměrně často mezi sebou bojovala i slovanská knížata. V povodí řek Moravy, Labe a Dunaje se tehdy usadilo velké množství slovanských kmenů.
Zdejší obyvatelé žili v malých vesničkách, které mívaly šest až deset domů. Každá rodina obývala jeden srub nebo do země zahloubenou zemnici. V jedné vesnici celkově žilo dvacet pět až padesát lidí.
Přirozená přírodní ochrana
Soudobá hradiska v podstatě představovala větší opevněné osady, vznikající na kopci nad řekou, jehož svahy poskytovaly přirozenou ochranu, nebo existovala rovněž i hradiska blatná, která vznikala v nížině, chráněná říčními vodami.
Například za hradbami hradiska v pražské Šárce mohlo prý běžně žít i několik stovek obyvatel.
Ani hrad, ani město…
Největší opevněná centra té doby, kupříkladu moravské Mikulčice, mohla pojmout až tisíc obyvatel. Hradisko (starší podoba slova hradiště) však nebývalo ani hradem, ani městem, nýbrž spojovalo v sobě roli obojího. Bývá však považováno za předchůdce jak středověkých hradů, tak rovněž i měst.
Výhodná multifunkčnost
Vedle předpokládané funkce vojensko-strategické hradiště sloužila i jako shromaždiště lidí ke kultovním nebo společenským rituálům, jako útočiště pro obyvatelstvo i jako střediska obchodu. Pravděpodobně však sloužila i jako střediska společenských elit.
Důmyslná organizace
Za jeho hradbami bývaly roztroušené zemědělské usedlosti s ohradami pro dobytek, se záhonky zeleniny a drobnými obilnými políčky. U bran hradiska sídlili kupci a řemeslníci, kteří nevlastnili žádnou půdu.
Kováři a další „ohňová“ řemesla byla kvůli vyššímu nebezpečí vzniku požáru odsunuta k hradbám. Brány hradiska měly ze strategických a obranných důvodů ochozy, odkud bylo možné případné útočníky zasypat šípy a oštěpy.
