Podzemní místnost ozařuje jen blikotající plamen pochodní, s jejich čadivým kouřem se mísí i pach krve, výkalů a spáleného masa. „Líbal jsem kočku na řiť,“ je slyšet třesoucí se hlas. „Uctíval jsem hlavu Bafometa. Plival jsem na kříž.

Sodomsky jsem smilnil se svými bratry.“ Píše se rok 1307 a odehrává se první ze tří dějství zániku templářského řádu.

Templáři jsou v té době velmi mocným řádem. „Neplatí daně ani desátky,“ vzteká se francouzský král Filip IV. Sličný (1268–1314). „A mají tolik zlata, že se tomu královská pokladnice nemůže rovnat.

A já potřebuji peníze, abych mohl vládnout a dopřát Francii její velkolepost!“ Už předtím zavádí nové daně, vyhání židy, kterým zabaví majetek, nebo ruší volné trhy, aby z nich nebohatli obchodníci, ale on sám. Nestačí to.

Půjčuje si od Templářů, a když jej rytíři vedou k jeho pokladnici, všimne si, kolik pokladů mají nashromážděno. To jej přivede k plánu, jak všechno zlato získat jen pro sebe.

Ze svaté země

Kdo vlastně jsou Templáři? Rytířský řád je založen v roce 1119 jako řád Chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu.

„Jelikož neměli žádný kostel ani žádné sídlo, dal jim král dočasně obydlí jižně od paláce, blízko chrámu Páně,“ sděluje nám kronikář Vilém z Tyru (asi 1130–1186).

Protože v Jeruzalémě není žádný vhodný hrad, právě podle tohoto chrámu – templu – získávají Templáři své jméno. Následující roky působí ve svaté zemi, ochraňují poutníky, a aby mohli své aktivity financovat, brzy se z nich stávají skvělí hospodáři.

Skupují majetky po celé Evropě, věnují se obchodu, a fungují jako banka. Peníze uložené třeba v Anglii si poutník oproti směnce může vyzvednout ve Svaté zemi.

Díky svému postavení a skvělému obchodnímu umění velmi rychle bohatnou – což je trnem v oku mnoha pánů.

Pohanům ani vindru

Situace ve Svaté zemi ale není růžová, muslimové stále sílí a události se vyhrotí v roce 1291, kdy je obležena poslední velká křižácké město Akkon. Ten drží zejména Templáři, ale proti obrovské přesile nemají šanci.

Jedna část města za druhou padá do muslimských rukou, poslední odolávající pevností je templářský Železný hrad. „Neudržíme jej,“ prohlašuje velmistr.

V noci se z hradu vyplíží tajnou chodbou, která je čirou náhodou objevena až v roce 1994, a Akkon druhý den padne. Templáři však nikoliv a dál působí v západních zemích.

Ve jménu svaté inkvizice

Kosa na kámen dopadne v roce 1307, kdy Ludvík vydá rozkazy:

„Všechny Templáře zatkněte a uvrhněte do vězení, hrady prohledat a všechno zlato přivézt, majetky zkonfiskovat ve jménu koruny!“ Existuje i vcelku podrobné obvinění, a tak těžce vyzbrojení vojáci začnou jednat.

Je pátek třináctého, od onoho dne tradičně spojený s neštěstím, a desítky rytířů skončí v šatlavě – včetně představených řádu. Zisk je obrovský, ale i tahle medicína státního rozpočtu Ludvíkovi brzy zhořkne: „Část majetku připadne řádu Johanitů.

Proti nevěřícím je potřeba nadále bojovat,“ rozhodne papež.

A přestože se francouzský král snaží, aby v celé Evropě zavládl jeho pořádek, ostatní panovníci na doporučení církve řád zruší, ale rytířům dovolí přestoupit buď k Johanitům, nebo pro ně vytvoří řády úplně nové.

Hranice hoří

V roce 1314 je velmistr řádu vyvlečen před krvelačné Pařížany. On a několik vysoce postavených rytířů jsou přivázáni ke sloupu, z tribuny na ně hledí král. „Je potřeba se jich zbavit,“ vysvětluje, možná jen sám sobě.

„Je potřeba dokonat, co jsme začali.“ Když se přiblíží kati s pochodněmi, poslední velmistr řádu Jacques de Molay (asi 1243–1314) vykřikne:

„Proklínám tě, králi, proklínám tebe i papeže, kteří jste svévolně uvrhli na smrt mnoho nevinných lidí a pošpinili jste svatost Ježíšova kříže!“ Pak plameny vyšlehnou, templáři v agonii umírají a s nimi jejich tajemství. A král? Do měsíce umírá. Možná templáře přece jenom neměl dráždit.