Muž pozvedá ruce k nebi. Po předloktí mu stékají kapky krve, v rukou drží stále ještě tlukoucí srdce. Pozvedá je ke slunci, které pálí a žhne, a díky oběti bude svítit ještě dlouho. Následně usekne hlavu, která se skutálí z vrcholku pyramidy až na zem.

Zůstává za ní krvavá stopa, krev prýštící z krku oběti stéká po schodech. Ještě než se hlava dokutálí dolů, kněží připravují další oběť. Rituální smrt má nejmocnější říši světa přinést život.

Odhady říkají, že takto zemře ročně kolem patnácti tisíc mužů. Z jejich těl je připravena hostina, která nakrmí obyvatele aztécké říše, a tím dojde k jejich propojení s božskou mocí. Krvavé řeky tekoucí z vrcholků pyramid krmí zemi životodárnou tekutinou.

Život za smrt, smrt za život. Kněží s nehty, za nimiž se černá zaschlá krev, prorokují věčné trvání říše. Přestože klid a mír už dávno není pravidlem. Jedenáctimilionová říše je sice nejmocnější státní útvar široko daleko, ale je to krvavě vykoupená moc.

Aztékové obsazují sousední státy a zajatce odvádí k popravám, podrobené státy se netají svou nenávistí k mocným vládcům.

Když se na východním pobřeží objeví mocné lodě s „bílými bohy“, mnohé z podrobených kmenů to berou jako znamení, že se blíží čas jejich vysvobození. To netuší, že poražení nakonec skončí všichni.

Zlato, zlato, zlato

Na lodích samozřejmě nejsou žádní bohové, ale obyčejní Španělé. Touží obsadit zemi ve jménu koruny a odvézt odsud tolik zlata, kolik se na lodě vejde. Nejhamižnější je z nich jejich velitel, Hernán Cortés (1485–1547).

Touží po dobrodružství i po zlatě tak moc, že na dobyvačnou výpravu vlastně utíká proto, aby se vyhnul soudu. Nejspíš by ho vyhrál, ale i tak – je lepší být hrdinou než se podvolit moci závistivců.

Jakmile jeho lodě přistanou, snadno získá pod svou vládu Tabasco a věnuje zemi do rukou španělského krále. Cortés si pak mezi podrobenými indiány najde krásnou milenku.

Ať už k němu cítí pravou lásku nebo prostě jen chce rozumět, co mocný bílý muž říká, naučí se španělsky. A prozradí Cortésovi, že na západě je mocná říše, kde je zlata tolik, že jím dláždí ulice. To stačí. „Vojáci, vpřed.

Čeká nás vítězství a sláva!“ Nevelký kontingent několika set dobře vyzbrojených Španělů se vydává na cestu.

Bez kámošů ani ránu

Pak nastoupí politika. Když Cortés s nemalými potížemi zvítězí v bitvě nad houževnatými a schopnými bojovníky ze starověkého státu Tlaxcaly, indiáni si rychle spočítají, že spojenectví pro ně bude výhodnější.

A konkvistadoři schopné bojovníky dokáží využít – do nitra říše tak postupují v doprovodu několika tisíc dalších válečníků. Jenže místo přímé cesty do hlavního města udělají odbočku – jejich cílem je posvátné město Cholula.

Ještě donedávna patřilo pod tlaxcalskou svrchovanost, ale jen pár let před příchodem Španělů vypovídá poslušnost. Proč nevyužít bílé muže k pomstě?

Když Cortés vstoupí v roce 1519 do Choluly, které se v té době nazývá Tlachihualtepetl, dojde ke strašlivému krveprolití. Během několika hodin jsou usmrceny tisíce indiánů. Krev teče proudem a ani bohové město ochránit nedokáží.

Španělé se zde usadí a na důkaz vítězství nechají na kopci uprostřed města postavit kostel. Ono těch kostelů je samozřejmě víc, na město této velikosti až neobvykle mnoho, ale jen kostel zasvěcený samotné panně Marii je pro nás zajímavý.

Protože kdyby si Cortés nechal přeložit název města – nevyslovitelný Tlachihualtepetl – možná by zjistil, že je něco jinak. V doslovném překladu to totiž znamená „Hora vyrobená rukama“ nebo „umělá hora“.

Pyramida skrytá 400 let

Na konci devatenáctého století přicestuje do Choluly archeolog Adolph Bandelier (1840–1914) a najde zde řadu památek, které stojí za prozkoumání. Ze země vykope hromady lebek a dalších památek – a taky zjistí, že velká hora je ve skutečnosti pyramidou.

Podle jiných pramenů pyramidu objeví dělníci v roce 1910, když staví ústav pro choromyslné a začnou kopat do země díru pro základy.

Ať je to jakkoliv, první skutečné vykopávky začnou v roce 1931, kdy jsou prokopány první tunely a začíná vycházet najevo, jaký poklad je pod „umělým kopcem“ schovaný.

Archeolog a architekt Ignatio Marquina (1888–1981) odhalí několik kilometrů chodeb, najde hromady pokladů. Zejména nálezy keramiky pomohou určit stáří stavby – stavba pochází přibližně z třetího století před naším letopočtem.

Vyřezávané žezlo z kosti s náboženskými vyobrazeními zase umožní lepší pochopení víry. A hlavně chodby ukáží, jak je pyramida opravdu veliká.

Největší na světě

Ukáže být skutečně neuvěřitelnou stavbou. Je největší pyramidou v Novém světě, a co se objemu týče, tak i největší pyramidou na světě.

Stavba z nepálených cihel sahá do výšky 55 metrů, což je třeba méně než mají některé jiné pyramidy, avšak její základna dosahuje rozměru přibližně 200 tisíc metrů čtverečních.

Jen pro představu by se na takovou plochu vešlo Václavské náměstí čtyřikrát a ještě by něco zbylo.

A to zdaleka nejsou všechna „nej“ – další průzkum totiž ukáže, že nejde jen o jednu pyramidu, ale vlastně o pyramid šest, které jsou poskládané na sobě jako ruská matrjoška.

Každá nová generace stavitelů přidá něco nového a obestaví starší kousek, aby historie zůstala zachována a budoucnost byla ještě o něco jasnější.

A zase jen zlato, zlato, zlato

První kolo vykopávek skončí v roce 1950, ale už šestnáct let na to jsou na místě archeologové znovu. Kromě samotné pyramidy jsou zkoumány i další součásti chrámového komplexu. Jenže nadšení netrvá dlouho.

„Dokážete pyramidu plně rekonstruovat?“ ptá se vláda, která do výzkumu sype peníze. „Ne, pane,“ odpovídá archeolog Eduardo Matos Moctezuma (*1940).

„Ale daří se nám díky spolupráci s dalšími odborníky rekonstruovat vývoj keramiky té doby nebo rozvoj vodních kanálů…“ Ale o tyhle velké objevy Mexiko nestojí. „My potřebujeme pyramidu. Aby měli kam jezdit turisté.

Výzkum ukončíte a najdete nějakou pyramidu, kterou můžete vykopat celou!“ A tak, i když je Cholula je naprosto unikátní, zůstává stranou všeobecného zájmu. Dál zarůstá vegetací, skrytá pohledům zvědavých turistů a dál si uchovává svá tajemství.