V roce 1985 zahynulo 520 z 524 cestujících letadla Boeing 747 společnosti Japan Airlines 123, které letělo z Tokia do Ósaky. Co bylo příčinou neštěstí?

Podle přeživších mohly být ztráty na životech menší, kdyby Japonci neodmítli pomoc amerického vrtulníku… Proč ji nepřijali?

Japonský budhistický svátek Obon vychází ze zvyku ctít duchy svých předků. Vyvinul se proto ve festival rodinných setkání, během kterých se lidé vracejí do svých rodných měst a vesnic, navštěvují zde hroby svých předků a oslavují je.

Vpředvečer tohoto svátku roku 1985 zažívalo proto tokijské letiště Haneda jeden ze svých vytíženějších dnů. Vnitrostátní linky byly plně obsazené, výjimkou nebyl ani let Japan Airlines 123 do Ósaky.

Plně obsazený let do Osaky

V kokpitu letounu Boeing 747-SR seděl jeden z nejzkušenějších pilotů společnosti, devětačtyřicetiletý kapitán Masami Takahama. Pod jeho dohledem řídil let, který měl trvat 54 minut, první důstojník Jutaka Sasaki.

O zbytek se staral palubní inženýr Hiroši Fukuda. Start letounu v 18:12 místního času proběhl bez problémů, letadlo postupně stoupalo do výšky 7500 metrů. Všech 509 míst pro cestující bylo obsazených, pečovalo o ně celkem 15 členů posádky.

Ozvala se ohlušující rána!

Po dvanácti minutách letu, kdy letušky rozdaly dětem puzzle a plastové modely letadla a chystaly se začít servírovat nápoje, se ozvala ohlušující rána.

Šestadvacetiletá letuška Yumi Ochiaiová, jedna ze čtyř přeživších katastrofy, která ale cestovala jako běžná pasažérka, na osudný okamžik vzpomíná takto: „Rána vycházela zezadu. Hrozně mě bolely uši. Vnitřek kabiny okamžitě zbělal.

K pasažérům spadly kyslíkové masky a v letadle se ozvalo nahrané oznámení o nutností je použít.“

Ztráta kontroly nad letadlem

 

Onu bílou mlhu způsobil příval studeného venkovního vzduchu, který pronikl do kabiny. V kokpitu se zatím piloti snažili zjistit, co se vlastně stalo, kapitán měl podezření na utržení krytu podvozku.

Na odpovídači nastavil kód „7-7-0-0“, což značí nouzový signál, který se okamžitě zobrazil pozemní kontrole. Mezitím se letoun stával neovladatelným. Pilot zažádal o možnost nouzového návratu na letiště Haneda, což mu dispečer odsouhlasil.

Jenže stroj už nebylo v tu chvíli možné otočit, začal střemhlavě klesat, aby se dvanácti stech metrech vyrovnal svou polohu a začal stoupat.

Nedostatek kyslíku

Dispečeři chtěli stroj navigovat na nagojské letiště, které bylo přímo v dráze letu, kapitán ale trval na návratu do Tokia, kde je delší dráha a lepší vybavení pro zvládání nouzových situací. Dostat letadlo pod kontrolu, se ale stále nedařilo.

Cestující vzadu už měli tou dobou problémy s dýcháním, protože některé kyslíkové masky selhaly. Letušky, včetně Ochiaiové, se je snažily uklidňovat.

Piloti si sice řekli „nasadíme si kyslíkové masky“, ale podle toho, jak jasně zněly jejich hlasy v záznamech z černé skříňky, tak zřejmě neučinili. Potýkali se tak s hypoxií, způsobenou nedostatečným přívodem kyslíku.

Ovládaní tahem motoru

Rozkolísané dráhy letu Boeingu 747 si všimla i hlídka na americké základně v Jokotě. Dispečer proto nabídl letadlu jejich dráhu k nouzovému přistání, piloti ho ale nejspíš neslyšeli. Plnou pozornost věnovali tomu, jak dostat letoun opět pod kontrolu.

Zkoušeli, jak bude zběsilá křivka letu reagovat na změny tahu motoru. To bylo to jediné, co mohli v daný okamžik ovládat. Zjistili, že když při střemhlavém klesání zvýší výkon motoru a rychlost, pád se vyrovná a příď letadla se zvedne nahoru.

Naopak snížení tahu motorů při stoupání vedlo k poklesu přídě a přechodu stroje do pádu. Díky tomu se jim podařilo šílené výkyvy ustálit.

Střemhlavý pád u hory Fudži

Zvýšením tahu levých motorů se jim dokonce podařilo letadlo zatočit doprava směrem k Tokiu. Pak je ovšem štěstí opustilo. Během složitého manévrování vypadli z rytmu vyrovnávání a letadlo se opět začalo zmítat.

Na chvíli se jim výkyvy podařilo zmírnit vysunutím podvozku, nedaleko hory Fudži (3766 m n. m.), nejvyšší hory Japonska, se ale letadlo opět propadlo do střemhlavého pádu.

Po třech kilometrech klesání se pád nečekaně vyrovnal, ale letadlo se nyní pohybovalo těsně nad hornatým terénem.

Dopisy na rozloučenou

Ačkoliv se letušky snažily cestující uklidňovat, ti tušili, že se blíží jejich konec, a sepisovali vzkazy pro své nejbližší. Na jednom, později nalezeném, například stálo: „Drahá ženo. Život s tebou byl krásný. Jsem pyšný na naše děti.

Nikdy by mě bylo nenapadlo, že včerejší večeře bude naší poslední.“ Čtyři minuty před sedmou hodinou večer, 44 minut po startu, zmizel let 123 z radarů.

Letoun rozčísl les a narazil do hřebene hory Takamagahara ve výšce 1565 nad mořem, v nepřístupném terénu. Následně způsobil lesní požár.

Odmítnutá americká pomoc

Vrtulník z americké základny v Jokotě byl na místě neštěstí za 20 minut a příslušníci námořní pěchoty byli připraveni spustit se nad hořící trosky a pátrat po přeživších.

Nedostali ale povolení, zástupci japonské vlády jim nařídili, aby se vrátili na základnu, protože záchranné práce provede japonská civilní obrana.

Ačkoliv ta se na místo dostala nedlouho poté, kvůli malé viditelnosti, požáru a žádných známkách toho, že by havárii někdo přežil, rozhodl pilot, že nepřistane.

Japonští záchranáři tak strávili noc v 63 kilometrů vzdálené vesnici a na místo neštěstí dorazili až ráno, asi 12 hodin po nehodě.

Přežili zázrakem

Trosky letadla byly rozeseté stovky metrů od sebe, pádem poškozené a ohořelé stromy stále doutnaly. Mezi vší tou hrůzou čekalo na záchranáře ovšem i příjemné překvapení, když našli několik přeživších, čtyři vážně zraněné ženy a dívky.

Jednou z nich byla letuška Yumi Ochiaiová, další pak čtyřiatřicetiletá Hiroko Yoshizakiová s osmiletou dcerou Mikiko. Poslední zachráněnou, dvanáctiletou Keiko Kawakamiovou, našli záchranáři na jednom ze stromů.

Byla pouze pořezaná a měla několik natržených svalů, jinak žádná vážnější zranění.

Nejhorší nehoda jediného letadla

Zbylých 520 cestujících a členů posádky bylo mrtvých, což z havárie učinilo nejsmrtonosnější nehodu jediného letadlo v historii. Kdyby však záchranáři dorazili na místo dříve, mohli zřejmě zachránit více lidí.

Přeživší to potvrdili svými slovy, například Yumi Ochiaiová řekla: „Po havárii jsem kolem sebe slyšela spoustu lidí přerývaně dýchat a lapat po dechu. Ozývalo se to ze všech stran. Nějaký chlapec volal maminku. Zřetelně jsem slyšela nějakou mladou ženu říct:

,Ale no tak.´ A pak chlapecký hlas pronesl: ,Dobře, vydržím to.´ Zněl jako školák.“

Co neštěstí způsobilo?

Vyšetřovatelé následně začali pátrat po tom, proč k nehodě vůbec došlo. Myslí všech proběhla děsivá otázka, zda se náhodou nejednalo o skrytou vadu všech Boeingů 747, kterých tehdy po celém světě létalo na šest set.

Případem se začal zabývat americký vyšetřovatel Ron Schleede z Národní rady pro dopravní bezpečnost. Po dlouhých jednáních prosadil, aby se jeho kolegové i zástupci společnosti Boeing mohli zapojit do vyšetřování příčin nehody, vedeného japonskou stranou.

Piloti-hrdinové

K pochybení pilotů nedošlo, naopak. Americký expert na letectví Homer Mouden z Nadace pro leteckou bezpečnost v Arlingtou je ocenil slovy:

„Posádka prokázala obrovskou odvahu a vynikající dovednosti ve snaze udržet stroj ve vzduchu.“ K objasnění příčiny toho, co se stalo, přispěla amatérská fotografie padajícího letadla.

Když ji odborníci doostřili a promítli přes ni obrys nepoškozeného letadlo, bylo hned jasné, že stroji chybí kýlovka. Tu objevila japonská vojenská loď přesně v místě, nad kterým došlo k výbuchu.

Kýlovou plochou přitom prochází většina hydraulických hadic, což vysvětlovalo ztrátu tlaku.

Sedm let stará „příčina“ nehody

Federální letecká správa publikovala dva roky po nehodě závěrečnou zprávu vyšetřovatelů, v níž stálo, že „nehoda byla způsobena ztrátou primárních funkcí umožňujících kontrolu nad strojem v důsledku prasknutí přítlakové přepážky letounu a následného odlomení části ocasu a přerušení všech čtyř hydraulických okruhů“. Když zapátrali vyšetřovatelé v minulosti letounu, narazili na menší nehodu, ke které došlo sedm let před katastrofou.

Když 2. června 1978 přistával tento Boeing 474 v Ósace, měl příliš zdviženou příď, takže ocas a zadní část trupu narazily do asfaltu při rychlosti 320 km/h, což roztrhalo hliníkové panely na břiše letounu.

Následná oprava nebyla provedena správně, což vedlo k pozdějšímu prasknutí přepážky a následné tragédii. Společnost Boeing přijala vinu za nehodu, japonské aerolinky si ztracenou důvěru získávaly zpět léta.