Muž, který se dokázal vzepřít okupaci. Pražský hrad, jaro 1969. Legionář a tvůrce našich zahraničních jednotek v Sovětském svazu Ludvík Svoboda sedí zhroucený v křesle, jako kdyby měl za sebou jedno ze svých pověstných tažení.

„Věřte mi, že jsem podepsal nejtěžší dokument ve svém životě!“ říká svému poradci. „Snad nebude tak zle, pane prezidente,“ chlácholí oslovený muž hlavu státu a podává mu sklenici vody. „Bojím se, že mi nedovolí vydat ani mé další vzpomínky,“ vzdychne Svoboda.

Ludvík Svoboda (1895–1979) přichází na svět v roce 1895 na rodném statku v Hroznatíně. Během dětství si oblíbí hlavně práci na rodném statku a plánuje, že bude agronomem, zatímco jeho starší bratr převezme statek.

Během Velké války ale musejí oba narukovat. Zatímco Ludvík končí mezi ruskými legiemi a domů se vrací až koncem roku 1920, jeho starší bratr je umučen v Srbsku.

Ludvík proto přebírá rodinný statek, aby se později nechal kamarády z vojny přesvědčit, že se má vrátit do armády. Se svou ženou odchází sloužit do Užhorodu na Podkarpatské Rusi a v roce 1931 míří na vojenskou akademii v Hranicích na Moravě.

Po mobilizaci v roce 1938 odchází na vlastní žádost do pohraničí. Po okupaci Československa se nejprve zapojuje do odboje, aby následně odešel do Polska, kde se podílí na vytvoření našeho legionu.

Během rychlého pádu polské obrany ale musí Svoboda převést své muže přes hranice do Sovětského svazu.

Prezidentem

Zde jsou Čechoslováci téměř dva roky zavřeni v internačních táborech, než třetí říše napadne SSSR. Ludvík Svoboda posléze vytváří samostatný prapor. Po bitvě u Sokolova je z něj brigáda.

Následují slavné bitvy jako osvobození Kyjeva, boje u Dukly a potom už v samotném Československu. Po válce je ze Svobody armádní generál. Stává se dokonce ministrem národní obrany, ačkoli je nestraník.

Do komunistické strany vstupuje až v říjnu 1948 a snaží se zmírnit čistky v armádě. Z ministerské funkce je pak odvolán a přesunut do méně významné funkce náměstka předsedy vlády.

8. září 1951 je znovu odvolán a raději se věnuje budování JZD v rodném Hroznatíně. I jemu se nevyhne zatčení a nebýt zásahu ze Sovětského svazu, dopadlo by to s ním zle. Takhle je penzionován a jeho rodina vykázána do Lhotky nedaleko Hroznatína.

Největší zvrat pak přichází v roce 1968. Ludvík Svoboda je zvolen Národním shromážděním za prezidenta.

Odstavený

Jako zastánce reformního programu tzv. pražského jara je spíše umírněným než radikálním politikem.

Obnovuje ale například Masarykův kult a během okupace vojsky Varšavské smlouvy si doslova vynucuje jednání s představiteli Sovětského svazu a odmítá jmenovat dělnicko-rolnickou vládu, připravenou sovětským velením.

„Dosáhl sice propuštění zajatých politiků, ale podpis moskevských protokolů znamenal vlastně souhlas s vojenským vpádem a ve svém důsledku podřízení Československa sovětské vůli,“ vysvětlují odborníci.

V dubnu 1969 již podporuje proces normalizace, ale sám poznává tíhu dopadu svého rozhodnutí, neboť komunistická strana zakazuje publikaci jeho pamětí. Od jara 1974 již ze zdravotních důvodů není schopen vykonávat prezidentský úřad.

O rok později změna ústavy ukončuje jeho dosavadní prezidentskou činnost a na jejím základě je odvolán z funkce. Umírá v Praze 20. září 1979.