Evropa vře. V českých zemích se nespokojená šlechta rozhodne vyhodit z okna nehodné úředníky, a zahájí tak spletité období třicetileté války. V Nizozemí se španělská vojska snaží upevnit svou moc, ale ani slavná španělská tercie nedokáže zázraky.
Polsko je ve válce s Ruskem, v Uhrách zbraněmi řinčí Osmané, Dánové se střílejí se Švédy. A to ten nejkrvavější a největší konflikt na Evropu ještě čeká.
Počátek sedmnáctého století rozhodně není klidnou dobou. Je to období, kdy se politika promíchává s náboženstvím – a naopak. Jistá společenská stabilita, která je charakteristická pro dlouhé období středověku, už dávno bere za své. A aby toho nebylo málo, rakouští Habsburkové se ocitají ve slepé uličce.
Když zemře císař
V roce 1612 umírá císař Rudolf II. (1552–1612).
Prahu zahalí černé sukno a rozezní se zvony, nabalzamované tělo zesnulého panovníka je uloženo v kostele Všech svatých na Pražském hradě, aby se mu mohli poklonit všichni, kdo touží projevit smutek. Pohřeb je pak rychlý a bez větších okázalostí.
Smutný konec panovníka, po kterém je dnes pojmenována celá doba. „Vždyť už není králem,“ obhajují to lidé. Už rok královskou korunu nosí jeho bratr, Matyáš II. (1557–1619).
A mnozí Rudolfovi nemohou odpustit, že ve snaze pomstít se odpůrcům pozval do Prahy nepřátelská vojska pod vedením pasovského arciknížete.
Rudolfův kšaft
Na jednu stranu je rudolfinská doba plná skvělých okamžiků. Praha povstává prakticky z popela a přítomnost císařského dvora může za stavbu skvostných paláců, díky nimž je město dodnes zářící perlou Evropy.
Provinční městečko se stává skutečnou metropolí a stejně tak se mění i provinční myšlení. Na druhou stranu společností nadále probublávají náboženské problémy. Rudolf sice v roce 1609 po nátlaku šlechty podepisuje tzv.
Rudolfův majestát, který vychází z textu české konfese, jenže to prakticky neuspokojí nikoho – jedni ho nepovažují za neúplný, druhým vadí, že je přijat pod nátlakem, a tak jej neuznávají.
Bez dítěte ani ránu
Neklidného království se ujímá Matyáš II. Je už stárnoucím mužem, unaveným z neustálých rozmíšek s bratrem. Aby udržel habsburské soustátí pohromadě, musí všem ustupovat. Takže ani on Majestát nezruší, přestože mu je moc nekatolíků proti srsti.
A proto z Prahy přesídlí zpátky do Vídně, která tímto náboženským morem zatím není postižena. Posiluje katolickou stranu, ale jeho snažení spíš jen posiluje zmatky a špatnou náladu.
A má mnohem větší problém – jeho manželství je bezdětné a při jeho věku už nemá smysl hledat si mladší manželku.
Osa Vídeň–Madrid
Habsburská rodina je velmi rozvětvená. Její členové vládnou nejenom rakouským zemím, zemím koruny české nebo Uhrám, ale sedí i na trůně téměř všemocného Španělska.
Je to doba, kdy nad touto zemí prakticky slunce nezapadá, pravidelně připlouvají lodě z Jižní Ameriky napěchované zlatem, díky kterému mají Španělé velkou moc a mohou si dovolit všelijaká vojenská dobrodružství.
Nejistota, že by tahle ultrakatolická země mohla schramstnout i střední Evropu, je pro mnohé příliš veliká. A protože Matyáš sám tuší, že alespoň nějaká jistota by se hodila, už dva roky před smrtí hledá řešení.
Rozděl a panuj
Do Vídně přijíždí v roce 1617 Iñigo Vélez de Guevara y Tassis, hrabě Oñate (1566–1644), zkušený vyjednavač, jehož kariéra je na vzestupu. Jsou zahájena jednání, z nichž vzejde nakonec tajná dohoda.
„Štýrská větev Habsburků si nechá střední Evropu, španělští Habsburkové získají nárok na Alsasko.“ Není to úplně nejvýhodnější, ale Španělé potřebují mít zázemí, aby z Alsaska mohli vést vojenské operace proti Nizozemí.
Ale to, že se nebudou míchat do středoevropských záležitostí, je velmi dobré. Oňatova smlouva vstoupí v platnost a pozornost světa se upře k malé zemi pod Alpami.
Mladý král nastupuje
Jediným vhodným Matyášovým následníkem je Ferdinand II. (1578–1637). Už odmala je vychováván v přísné katolické víře.
Vliv na něj má jednak matka, která na čistotu jeho duše dohlíží až do své smrti, a také katoličtí učitelé, kteří mu předkládají ty „správné“ informace od rána do večera. Část dětství stráví na jezuitské koleji, část v domácím učení.
„Jako panovník jste odpovědný za víru svých poddaných,“ slýchá skoro neustále. „Musíte udělat všechno pro to, aby duše vašich lidí nebyly zatraceny! Musíte je uchránit před svody kacířů! “ V tom má podporu svatého stolce i španělských příbuzných.
Kavalírská cesta
V roce 1598 dokončí svá studia a vydá se na kavalírskou cestu. V té době vcelku běžný zvyk, kdy šlechtic vyrazí na cestu po Evropě, aby poznal jiné kraje, osamostatnil se a naposledy si vyhodil z kopýtka.
Ferdinand si z kopýtka nevyhazuje – cestuje do Loreta a do Říma a utvrzuje se v tom, že katolicismus je jediná správná víra. Přestože jde o zvyk zcela běžný, on je jediným Habsburkem, který tuto cestu vykoná. A po návratu do dědičných štýrských zemí se pustí do práce.
Vyhoďme ho z kola ven
Jeho domácí politika je založena na víře. Hned po návratu vykáže ze Štýrského Hradce nekatolické kazatele. „To je skandál!“ křičí protestantská šlechta a najednou je v palácích hromobití jako předzvěst blížící se bouře.
Ale nakonec je to jenom burácení na zamračené obloze, k zemi nespadne ani kapka. Protestanté jsou totiž rozhádaní, nejednotní a chybí jim vůdčí osobnost. Zato Ferdinand si jde tvrdě za svým. Neohlíží se napravo, nalevo, a tahle zatvrzelost ho dovede k výsledku.
Sedmnácté století přivítají rakouské země už jako území z drtivé většiny katolické.
Českým králem?
Pak ale přichází okamžik, který je z hlediska dějin poněkud nejasný. Čeští stavové se scházejí na sněmu a začínají rokovat o tom, kdo po Matyášovi nastoupí na český trůn.
Sám Matyáš přichází s nabídkou Ferdinanda II. „Můžete si vybrat buď jeho, nebo španělské katolíky,“ straší je, i když ví, že si země rozdrobit nenechá. A španělský konzervatismus v českých zemích asi nikdo nechce. Jenže to nestačí.
„A co když slíbím, že potvrdím Majestát? budete klidnější?“ navrhuje Ferdinand. To je nakonec věc, která rozhodne v jeho prospěch.
Je s podivem, že je čtvrtým panovníkem, který jej slíbí dodržovat, přestože svůj podpis připojí pouze Rudolf II., a to jen proto, že má na krku nůž. Jak je možné, že Češi pořád věří, že tento dokument bude panovník ctít?
Slibem nezarmoutíš
Tentýž rok je Ferdinand korunován v chrámu svatého Víta. „Budete na nás hodný, že ano?“ ptají se čeští protestanté a nový král chlácholí a přikyvuje, zatímco plánuje další rekatolizační aktivity v rodném Štýrsku. Ani část svého slibu nemyslí vážně.
Situace se zhoršuje a eskaluje v roce 1618, kdy se čeští stavové sejdou ve Smiřickém paláci a dohodnou se, že vezmou věci do svých rukou, a kdo není s nimi, tak poletí.
Doslova… Ve snaze zvládnout situaci napíšou ještě Matyášovi dopis, v němž obviňují úředníky, a nikoliv jeho, ale starý panovník už na řešení takové krize nemá sílu. V roce 1619 umírá a vlády se má ujmout Ferdinand.
Zimní přestávka
Čechům se samozřejmě nelíbí, že Ferdinand II. nehodlá plnit žádný svůj slib. Nelíbí se jim, že protežuje katolíky a že z úřadů odstraňuje protestanty. Iluze z roku 1617 jsou nadobro pryč.
Jenže je pozdě – odmítnutí krále se rovná vzpouře a vzpouru je potřeba potlačit zbraněmi. „Tohle už nejde řešit jinak,“ potvrzuje silně věřící Ferdinand a modlí se, protože modlitby mohou přinést spásu.
Mezitím ale do Prahy přijíždí Fridrich Falcký (1596–1632), který je sem pozván stavy a slavnostně korunován na nového českého krále. Jenže ani on není úplně ideální.
Přináší s sebou totiž radikální kalvinismus, který je pro řadu umírněných českých protestantů stejným neštěstím jako radikální katolicismus.
Muškety a děla
V následujících dvou letech dojde k bojům. Česká vojska dojdou až k Vídni, kde dělové koule buší do zdí paláce, v jehož útrobách tráví Ferdinand čas při modlitbách. Ale nedostatek peněz a nekoncepční velení nakonec převáží misku vah ve prospěch Habsburků.
Jakmile se vojska stáhnou, vyrazí za nimi katolické oddíly a útok se změní v útěk. Ferdinand má podporu katolické ligy a dalších katolických německých knížat, zatímco Fridrich Falcký si nedokáže zajistit podporu protestantských panovníků.
Nepomůže ani to, že je švagrem anglického krále. Jediný, kdo mu slíbí pomoc, je George Villiers, vévoda z Buckinghamu (1592–1628), ale nakonec vše skončí jen u silných slov. A tak se Ferdinand nakonec prostřílí zase zpátky až k Praze.
Černá Bílá hora
Je podzim roku 1620 a na Bílé hoře táboří zubožené vojsko českých stavů. Chybí mu žold, chybí jídlo, chybí morálka. Zatímco je sychravo, král na pražském hradě hoduje s anglickými vyslanci.
K Praze se blíží vojsko katolické ligy a zdá se, že dojde k menší šarvátce. Stavové mají všechny výhody – jsou už na místě, zaujali výhodnější postavení.
Jenže když kolem poledne vyrazí z císařské strany nevelká jednotka, aby provedla průzkum bojem, přijdou vojáci na to, že nepřítel je víc demoralizovaný, než se na počátku zdálo. Průzkum se změní v útok a útok se během chvil změní v útěk protestantské armády.
Než stihne Fridrich Falcký doobědvat s tím, že „po obědě se vypravíme na pole, abychom si udělali obrázek“, už má pod okny paláce první uprchlíky. Nestihne ani zákusek a už také sedá do kočáru, aby se co nejrychleji dostal z poražené Prahy.
Nechci se mstít, ale…
Ferdinand II. rozhodne, že povstalci musejí být co nejpřísněji potrestání. Není v záviděníhodné pozici. „Musí to být theatrum, které vyrazí ostatním dech a zadupe do země jakoukoliv další snahu o povstání,“ přikazuje.
„Musí být vidět, že se nebojíme ničeho, že císařské moci není radno se protivit.“ Staroměstské náměstí se v roce 1621 stane dějištěm události, která nemá obdoby. Kruté divadlo plné zabíjení a mučení započne brzy ráno a trvá prakticky celý den.
Exemplární tresty mají vyděsit každého, kdo by pochyboval o faktu, že Ferdinand II. je z Boží vůle král a tvrdě potrestá všechny, kteří se mu postaví. Zpráva je to jasná a dojde všem.
Podruhé králem
Teprve na tento druhý pokus se Ferdinandovi povede získat skutečnou moc nad českými zeměmi. Nemusí se už ohlížet na žádný Majestát. První roky jeho vlády provází vlna útěků protestantské šlechty i kněží.
Císař zabavuje ve velkém majetky, rozděluje funkce a upevňuje absolutní moc. Od téhle chvíle už nerozhoduje zemský sněm, už není potřeba vyjednávat a licitovat. Rozhoduje panovník.
A zatímco Evropa se utápí v marasmu jedné z nejhorších válek dějin, Ferdinand splní sen mnoha jeho předchůdců a upevňuje moc ve svých rukou. Po krátké zimní přestávce to konečně vyšlo!