Cítí se jako ve špatném snu. Ještě před několika dny udílí instrukce dělníkům během rekonstrukce, nyní se krčí v soudní síni. Údajně se proviní objevem tajné chodby vedoucí na Západ, kterou chce ukrást korunovační klenoty. Alféd Piffl nevěří svým uším.
Zdálky připomíná obrácený stůl, jenže naši mají stavbu ve veliké vážnosti. Přitom nechybělo málo a Bratislavský hrad mohl jít k zemi!
Blíž do Evropy
Historie slovenské památky sahá až na Velkou Moravu, konkrétně do roku 907. O hradišti se totiž píše v Salcburských análech.
Po chřadnutí velkomoravské říše opadá zájem také o lokalitu, vzpomene si na ni uherský vládce Štěpán I. (969-1038), jež ji začlení do systému opevnění. Čas kvapí, do osudu hradu v březnu 1387 promluví Zikmund Lucemburský (1368-1437).
Na hlavě mu přistává uherská koruna, k níž jednou přidá i císařský titul. A Bratislava je mnohem blíž dění v Evropě než Budín. Naplánuje rozsáhlou přestavbu a modernizaci, ta odstartuje v roce 1431, na staveništi dře denně na dvě stovky dělníků.
Ambiciózní projekt bere za své, když Zikmund umírá, a tak Bratislavský hrad končí na druhé koleji.
Druhý dech
Z ní ho vysvobodí až politická situace, tentokrát jde o turecké nebezpečí, které sahá až do Uher. Tehdejší vládce Ferdinand I. (1503-1564) se rozhodne zchátralou stavbu opravit, dokonce v ní uloží korunovační klenoty.
Deset dlouhých let hyzdí okolí lešení, následně na hradě probíhá uherská korunovace Maxmiliána II. (1527-1576). Historie se ale opakuje, pevnost chátrá, panovníci do ní dokonce odmítají vůbec vkročit.
V 18. století přestává existovat vodní příkop a zároveň se blíží období rozkvětu. Stavbu si bere do parády Marie Terezie (1717-1780). Císařovna dokonce slíbí, že na hradě občas bude sídlit. Zkrášlením pověří italského mistra Nicola Pacassiho (1716-1790).
Po skonu panovnice začne její syn Josef II. (1741-1790) zeštíhlovat státní kasu a Bratislavu odepíše jako nepotřebný erár. Vše se přesouvá do Budína a zdi hradu nově náleží kněžskému semináři.
Studuje v něm například budoucí kodifikátor slovenštiny Anton Bernolák (1762-1813).
Pomoc z Čech
Osmnáct let slouží budoucím generacím, než skončí jako vojenská ubytovna. A právě v roce 1811 vypuká zničující požár, kterému podlehne 11 lidí a komplex prakticky vyhoří do základů.
Armáda sice ruinu, jenž chybí střecha, zčásti obývá, jde však o ostudu celé Bratislavy. Pověst ratejny si udrží i během první republiky, tehdy se dokonce hovoří o úplném zboření.
Úřady ale chtějí stavbu zachovat, definitivně ji zachrání český architekt Alfréd Piffl (1907-1972). Od roku 1953 řídí rekonstrukci, projektu šéfuje pouhé čtyři roky, poté ho semelou politické procesy.
Údajně pod Dunajem objeví tajnou chodbu, jež vede až do Rakouska. Na dva roky skončí ve vězení. Oprava probíhá bez něj a v roce 1968 dospěje k úspěšnému konci. Od té doby platí Bratislavský hrad za skutečný klenot nad Dunajem.
