Charles Whitman, zdánlivě normální mladík, se proměnil v bezohledného zabijáka. Jeho cesta na věž texaské univerzity byla lemována mrtvolami jeho nejbližších a nakonec vyústila v jeden z nejhorších masakrů v americké historii. Co ho k tomu vedlo?

Cestu na věž lemují mrtvoly

Po půlnoci vnikne mladík do bytu Margaret. Když jí čepel nože pronikne do srdečního svalu, nachází se žena v bezvědomí. Jediné máchnutí stačí k tomu, aby se již nikdy neprobudila. Vedle jejího těla nechá zabiják ručně psanou poznámku:

„Právě jsem vzal život své matce. Jsem z toho strašně rozrušený. Pokud existuje nějaké nebe, ona už tam určitě je. Nepochybujte, že jsem tuto ženu miloval celým svým srdcem.“ Pak se vrátí domů.

Štěně odevzdejte rodičům!

S chladnou cílevědomostí se pohybuje vlastním pokrouceným světem. Kdo řídí jeho kroky? Jen on sám! Do jaké míry se dokáže ovládat? To už se s jistotou nikdy nedozvíme. Faktem je, že po vraždě matky se útočník zaměří na další milující osobu.

Nahé tělo spící manželky pokropí několika bodnými ranami. Po tomto mordu doplní dopis na rozloučenou. Nezapomene ani na poznámky pro své bratry a otce. Mimo jiné si přeje, aby Kathleenino štěně Schocie dostali její rodiče.

Chystá se na lov prasat?

Je krátce před 6. hodinou ranní 1. srpna 1966. „Žena je nemocná, určitě dneska nepřijde do práce,“ informuje Whitman šéfa zavražděné partnerky. O něco později absolvuje podobný telefonát ještě jednou, mluví ale se zaměstnavatelem Margaret.

„Chci lovit divoká prasata,“ vysvětluje v obchodě, kde si v rukou potěžkává karabinu M1. Nakonec si koupí ještě novou brokovnici.

Arzenál na soukromou válku

V době, kdy doma nezávazně klábosí s pošťákem Chesterem Arringtonem, upiluje zbrani na sekané olovo hlaveň.

Pak ji sbalí na sebevražednou misi, stejně jako karabinu, dvě pušky značky Remington, pistole Luger a Galesi a bubínkový revolver Magnum .357. K tomu přihodí ještě nože, kladivo, sekeru, spoustu munice, loveckou výstroj, balení vody, konzervy s jídlem, rádio, kanystr s benzinem a spoustu dalších věcí.

Nezapomene ani na toaletní papír. Je připravený na soukromou válku.

Hlídače snadno obelstí

Celý arzenál naloží do auta. Rozjede se směrem k Texaské univerzitě. Strážnému Jacku Rodmanovi ukáže identifikační průkaz, podle kterého pracuje jako asistent výzkumu. „Vezu spoustu krámů, potřebuju parkovací kartu,“ nadhodí směrem k hlídači.

Rodman nemá jakýkoli důvod ho podezřívat, nebo mu dokonce prohledávat vůz. S klidem ho pustí dál.

Překvapí ho recepční

Výtah v hlavní budově Whitmana nechce poslouchat. Blíží se poledne. Pod tíhou svého vybavení se začíná potit. Náhle mu podá pomocnou ruku Vera Palmerová.

Podaří se jí „přemluvit“ zařízení ke spolupráci. „Mockrát děkuju,“ utrousí Whitman a ztěžka se nasouká do kabiny. Nechá se vyvézt až do nejvyššího patra věže, těsně pod velké hodiny. Zamíří k vyhlídce.

„Přejete si?“ zpraží ho pohledem recepční Edna Townsleyová (51). Žena právě na vrcholu budovy čeká na oběd. Nenadálý příchod chlapíka, který je ověšený jako vánoční stromeček, ji zaskočí. Tenhle člověk rozhodně vypadá podezřele.

Na univerzitě pracuje už od roku 1958 a pozná, když se schyluje k nějakému maléru.

Pomalu umírá za pohovkou

Bývalý mariňák zareaguje naprosto chladnokrevně. Brutálním způsobem Ednu napadne. Když skončí v bezvědomí, odtáhne její tělo za pohovku. Tam ji nechá pomalu umírat.

Milující matka dvou nezletilých chlapců, Dannyho a Terryho, už nikoho nepotěší svým zvonivým smíchem, na který budou její přátelé, blízcí a kolegové tak často vzpomínat. Whitman sám má před sebou jediný úkol – zabít co nejvíc lidí.