Proletářský synek z pražského Žižkova studuje gymnázium. Ačkoliv je ze začátku premiantem, nakonec ho vyloučí. Domluví se totiž s propadajícím spolužákem, který se chce pokusit oběsit na záchodě, že ho přijde zachránit.

Básník Jaroslav Seifert (1901–1986) je rodilým Žižkovákem. Aféra znamená pro oba vyhazov.

Dvacetiletý mladík s velký zájmem o literaturu, který má za sebou svoje první dílka, se dostává do Brna, V brněnském deníku Rovnost vede kulturní rubriku Artuš Černík (1900–1953), který ho vyzve ke spolupráci.

Objevuje tu svět kaváren, osobností a diskusí. Brzy ale vyslyší volání básníka Karla Teigeho (1900–1951) a je zpátky v Praze. Oba už v minulosti seznámil básník Stanislav Kostka Neumann (1875–1947).

Pod Teigeho taktovkou se tu rodí nový avantgardní umělecký spolek, který reprezentuje nový směr: poetismus. Jeho zakladatelů je devět, a tak si zvolí název Devětsil. Seifert vydává sbírku Na vlnách TSF, o originální typografii se postará Teige.

Brzy přijde jejich rozchod, když se Seifert odmítne přidat k surrealistům. Je dokonce v roce 1929 vyloučen z Devětsilu. Ač horlivý komunista, staví se proti bolševizaci KSČ, a tak dostane padáka i odsud.

Odvážný projev

Jaroslav si postupně buduje osobitým stylem svoje básnické jméno. Miluje ženy, víno, fandí fotbalové Spartě a nikdy v sobě nezapře Žižkováka.

Válku stráví v kulturním oddělení redakce Národní práce, kde už má příležitost vydávat práce básníků mladších, než je sám. O život málem přijde během Pražského povstání.

Z redakce v Lidovém domě ho s ostatními vytáhnou Němci a ženou je pod hrozbou zastřelení ke karlínským kasárnám. Má ale štěstí. Vymění je nakonec za německá rukojmí. A klid mu nepřinese ani nadcházející doba.

Z opěvování osvoboditelů, které se objevuje třeba v jeho sbírce Přilba hlíny z roku 1945, brzy vystřízliví, napomůže tomu i udání, že při jedné plamenné diskusi hájil francouzskou poezii před sovětskou.

Další kapkou je jeho projev na 2. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956, kde připomíná osud komunisty umlčených a vězněných spisovatelů. „Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr.

Smlčí-li pravdu spisovatel, lže,“ říká a režim mu to spočítá. On se ale nedá. Vystupuje se vztyčenou hlavou a jako jeden z prvních podepisuje Chartu 77.

Bojí se i pohřbu

Režim bere na milost snad jedině jeho sbírku Maminka z roku 1954, která je vzpomínkou na dětství, matku. Ostatní jsou pro něj většinou příliš komplikované a mohou obsahovat myšlenky podrývající socialismus.

Nakonec je ale přesto povoleno vydání jeho vzpomínkové knihy Všecky krásy světa, ovšem cenzura v ní řádí. Jeho příznivci i disent se ale zaslouží o to, aby v roce 1984 dostal Nobelovu cenu za literaturu za celoživotní dílo.

Publicistka Jiřina Šiklová (1935‒2021), která do zahraničí zaslala podklady k jednání o ceně a rukopis pamětí Všech krás světa. si za to vykoleduje trestní stíhání. Nemocný básník už cenu nemůže převzít, jede si pro ni jeho dcera.

Úspěch oficiální tisk nemůže opominout, i když publikuje jenom letmé zmínky. Když v lednu 1986 Seifert zemře, rodina nesmí připravit pohřeb. Komunisté se bojí, aby se jeho poslední cesta nezvrhla v protirežimní demonstraci.