Slunce se opírá do městského parku lemovaného pár prehistorickými zdmi. Do Starého města v Jeruzalémě je to odtud pár kroků. Malebný výjev. Až se nechce věřit, že právě stojíte v pekle. Na místě, kde umíraly zástupy nevinných dětí k poctě prastarých bohů…
U jihozápadního rohu hradeb Starého Města v Jeruzalémě se rozkládá výšina Sijón. Podle Bible právě sem přinese král David archu úmluvy, aby později spočinula v Šalamounově chrámu. Sijón leží v krajinném objetí Údolí syna Hinnoma. Kdo je Hinnom?
A čím je významný jeho syn? Tuhle otázku si kladly již miliony lidí – a zatím marně. Údolí se tu říká také Gēʾ -Hīnnōm, tedy Údolí Hinnom. A z toho je dnes přes jazykový spletenec řeckého a syrského vlivu Gehenna. Možná jste o ní slyšeli. Používá se jako synonymum pekla…
To je ale Moloch!
Oheň a červy živící se na lidských tělech. To je Gehenna. A řeč není o jakémsi místě pro hříšníky z náboženských spisů, které očima ateistů a vědy nemá s realitou mnoho společného. Toto je dějinná skutečnost, přijímaná většinou historiků.
Zde, v Údolí Hinnom, byly upalovány dětské oběti k poctě boha Molocha. Že je to jméno povědomé?
O tuto formu transkripce se postará sice až Bible kralická, ovšem vzhledem k tomu, že jde o boha uctívaného ve starověkých kulturách Blízkého východu, je s podivem, že i dnes používáme rčení: „To je ale moloch!“
12 kmenů – nebo tak nějak…
Biblický patriarcha Jákob zplodí 12 synů. Podělí je mezi 4 matky – své manželky Leu a Ráchel a jejich služky. Ze slavné dvanáctky se stanou praotci jednotlivých kmenů izraelského národa.
Pomiňme, že jde o symbolickou interpretaci, protože počty izraelským kmenů vycházejí pokaždé jinak.
Důležité je, že díky hranicím mezi kmeny Juda a Benjamin máme vystopovanou první zmínku o Údolí Hinnom – území se totiž dělí právě zde, v místě, které se stane synonymem pro peklo.
V 10. století př. n. l. vyroste pod bedlivým dohledem krále Šalomouna (vládne 970–931 př. n. l.) podle tradice na zdejším pahorku zvaném Moria velkolepý chrám. Od té chvíle se vyvýšenina zapisuje do dějin coby Chrámová hora. Než se sem roku 586 př. n. l.
v plamenné vášni přižene vojsko babylonského krále Nebukadnezara II. (vládne 605¬–562 př. n. l.), obětují tu – alespoň podle písma svatého – své potomky i někteří judští králové!
„Naplnili toto místo krví nevinných,“ stěžuje si například prorok Jeremiáš někdy kolem roku 590 př. n. l.
EPOCHAplus.cz pátrá po pravdě:
Většina historiků je ve shodě, že Gehenna se stane jakýmsi předobrazem či symbolem pekla právě kvůli častým dětským obětem, věčným ohňům a houfům much bažících po mase obětin.
Archeologové ovšem na rozdíl od jiných obětišť na tomto místě nenajdou odpovídající kosterní pozůstatky. Pečlivý úklid tou dobou není v módě, jak je to tedy možné? Odpovědí může být značná populační historie místa, kterou ostatní obětiště v toku času nepoznají.
