Jindy by radostně skotačili ve vodě, jenže teď sedí doma a nevěřícně koukají ven. Sluneční paprsky vystřídá sníh a příjemný vánek pořádná fujavice. Léto si všichni představovali úplně jinak, jenže tentokrát pohodové počasí vůbec nedorazí!

Evropu zaměstnává navrátivší císař Napoleon (1769-1821), v odlehlém koutě světa se mezitím probouzí k životu stratovulkán Tambora. Začátkem dubna 1815 o sobě dá pořádně vědět a ovlivní pozemské klima na dlouho dopředu.

Apokalypsa na dohled

Dlouhá staletí si sopka Tambora ležící na indonéském ostrově Sumbawa užívá klidu. První výstraha přichází v roce 1812, tehdy se vulkán zahalí do temného mraku a v útrobách to pořádně vře.

Úřady nereagují, jenže Tambora se znovu připomíná 5. dubna 1815. Řev slyší i obyvatelé Jakarty, která je vzdálená 1 500 kilometrů. Erupce protínají vzduch celou noc, o pět dní později už to sopka rozbalí naplno – změní se na proud tekoucího ohně.

Na okolní vesnice dopadají kusy pemzy, a hlavně sopečný popel, toho je tolik, že se pod ním propadají střechy. Přidává se vichr a nesmí chybět ani tsunami. Bezprostředně po erupci umírá pět tisíc lidí, většina vesnic zmizí z povrchu zemského.

Všechno v okruhu 80 kilometrů pokrývá sopečný prach, aby ne protože vystoupá až do výšky 43 kilometrů! Sílu výbuchu dokládá také fakt, že Tambora se z původních 4 300 metrů scvrkne na pouhých 2 850 metrů.

Vědci později spočítají, že razance odpovídá 170 tisícům explozím atomové pumy nad Hirošimou!

Kde je sluníčko?

Do atmosféry se dostává velké množství oxidu siřičitého, který jako by obalil planetu temným závojem, od něhož se odráží sluneční paprsky. A to má dopad na všechny. Teplota spadne o půl stupně, jenže nepatrná změna způsobí smrt desítek tisíc lidí.

Zkáza se naplno projeví začátkem roku 1816, který se mimochodem stává jedním z nejchladnějších v historii. Svět sužují lijáky a masivní povodně. Léto se vůbec nedostaví, naopak – v některých částech světa udeří během července a srpna chumelenice.

Takové americké město Cabot hlásí 8. června 1816 půl metru sněhu. Neutěšené počasí si vybírá krutou daň, protože zvířata hynou a úrodě se nedaří. Nastává hladomor, v Asii se pro změnu zpozdí monzunové deště, což nejvíce odnesou právě zemědělci.

Kolo na scéně

Během roku bez léta se však daří nemocem jako je cholera. A vyhladovělí lidé jsou snadným terčem. Krize pokračuje do zimy 1817, tehdy ve státě New York spadnou teploty hluboko pod třicet stupňů Celsia.

V širším měřítku si tak Tambora vyžádá přes 100 tisíc lidí. Každá mince má dvě strany, a tak úhyn koní například dožene Karla Draise (1785-1851) k vynálezu předchůdce kola.

Sopečný prach zároveň zúrodní půdu na Bali a Lomboku, a tak se pár let po erupci oba regiony stávají jedněmi z největších exportérů rýže. I přes to zůstává výbuchu Tambory nelichotivý titul nejhorší katastrofy v dějinách.