„Za svoje věrné vlastenectví utrpěla jsem opravdovou duševní porážku, jak je to bolestné, jak kruté…“ zmiňuje se v roce 1927 Ema Destinnová v dopise. Cítí se zahořklá a má dluhy, kam se podívá. Nepřijali ji ani jako učitelku zpěvu na pražské konzervatoři.
„Přitloustlé děvče cikánského typu, které nosilo nápadně velké náušnice,“ popisuje Emu Destinnovou (1878–1930) český historik Josef Šusta (1874–1945).
Navzdory tomu, že i ředitel berlínského Theatre des Westens ji označí za ošklivou, dívka nic nevzdává. Prosadí se, i když až na čtvrtý pokus, a to v berlínské Dvorní opeře, kde si 19. června 1898 zazpívá Santuzzu v Mascagniho opeře Sedlák kavalír.
Berlínské noviny Die Zeit nadšeně píší o tváři slovanské madony, která „v dramatických situacích působí úchvatně.“ Němci v čele s císařem Vilémem II. (1859–1941) podlehnou jejímu kouzlu. Jde z role do role a objevuje se i na dalších evropských scénách.
Šikovná kurýrka
Když 2. května 1904 zpívá v londýnské Covent Garden Donnu Annu v Mozartově opeře Don Giovanni, setkává se s italským tenorem Enricem Carusem (1873–1921).
Dobyla Evropu, o čtyři roky později 16. listopadu 1908 s Carusem dobude celý svět, když zpívá Aidu v newyorské Metropolitní opeře. V Americe proslaví Bedřicha Smetanu, když se představí v roli Mařenky v jeho Prodané nevěstě.
Newyorčané se teď učí vyslovit „ř“ v jeho jméně. Skvěle nastartovanou kariéru ale přeruší 1. světová válka. Vlastenka Ema chce pomoci svému národu vymanit se z rakousko-uherského područí. Zapojí do činnosti odbojové skupiny Maffie.
Vzhledem k tomu, že je často na cestách, má jako poslíček převážet zprávy. Jenže rakouské rozvědce její pohyb neunikne.
Císařova intervence
Kalendář ukazuje 14. května 1916. Zpěvačka se vrací z amerického turné a sedí v kupé vlaku, který zastavil v Podmoklech (dnes součástí Děčína). Souprava právě vjela na území Rakousko-Uherska. Do vlaku vtrhnou četníci a zaskočenou pěvkyni vyvedou ven.
Prošacují její kabát a objeví v něm plánky zhotovené neviditelným inkoustem. Ema musí zůstat na nádraží. Zatknout si ji ale nedovolí. Po pěti hodinách může svobodně odejít.
Podle současného autora Vladimíra Lišky se za ni přimluvil právě císař Vilém II. Rakouská policie ale má na zpěvačku spadeno. Dostala do ruky důkazy, že je špionkou a za velezradu následuje trest smrti.
Ema dostane zákaz cestovat a seberou jí pas, což má smrtící dopad na její kariéru. Nemůže vyjet na zahraniční vystoupení. Přichází o výdělek.
Stahuje se na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou v jižních Čechách, který vlastní od roku 1914. Policie jí ale nedá pokoj ani tady. Teprve v roce 1917 smí několikrát vystoupit v pražském Národním divadle a roku 1918 vyráží na turné po Čechách a Moravě.
Návrat se nekoná
Po válce už je na návrat na prkna, která znamenají svět, pozdě.
I když 16. října 1928 sklidí na koncertě věnovaném 10. výročí vzniku Československa v londýnské Queen´s Hall velký úspěch a podle anglických kritiků její „hlas nejeví kazu, je stále stejně nádherný a vroucí jako před deseti lety,“ ví, že je konec.
„Není ničeho horšího, než když se musíte dívat na starou ženu na jevišti,“ říká. Zadluží se a když jí hrozí exekuce, odvrátí se od ní i její manžel, letec Josef Halsbach (1898–1955).
Zoufalá žena se utápí v depresích a v dražbě prodává vybavení zámku. Vysvobodí ji až smrt, zemře 28. ledna 1930 na mozkovou mrtvici.
