Některé se řítí rychlostí přes 200 km/hod. Jiné sviští ve výšce 139 metrů. Občas se ocitnete hlavou dolů. Ruská carevna by zírala, kdyby viděla, co vzešlo z její kratochvíle.
Horské dráhy patří k nevyhledávanějším atrakcím zábavních parků po celém světě. Protože kdo by si nechtěl užít adrenalinovou jízdu a zažít chvíle čisté euforie.
Zábava pro carevnu
Nejstarší zmínky o klouzání po „umělých kopcích“ pocházejí z Ruska 15. století. O jejich popularizaci se postará Kateřina II. Veliká (1729-1796), která chce jeden pro své potěšení.
Dostává 20 metrů vysokou dřevěnou konstrukci s dráhou, která se polévá vodou a protože ruská zima pracuje rychle, může se jít brzy klouzat. Je tak nadšená, že jich kolem svého paláce nechá postavit několik. Bohatě zdobených, s různými sklony i šířkou.
Nechybí jim ani čajový salónek. Neobvyklá kratochvíle se stává hitem nejprve u ruské šlechty, ale koncem 18. století už na umělých kopcích řádí i méně vznešení Rusové.
Časem se nápad rozšíří i za hranice, kde se ještě dnes horské dráze často říká Ruská hora. Paradoxem je, že v Rusku jim pro změnu říkají Americká hora.
Kde chybí led, pomohou kolečka
Lidé nechtějí o zábavu přijít ani s jarním táním a dva francouzské podnikavce napadne přidělat na sáně kolečka. Svou vylepšenou dráhu otvírají 8. července 1817 v pařížském parku Beaujon.
Rozhodujícím evolučním krokem k horské dráze je pak nápad, jak vozíky bezpečně ukotvit na dráhu pomocí kolejnic, což dovoluje zvýšit rychlost a přidat další atrakce.
Ať už klopené zatáčky, nebo v roce 1846 z Anglie dovezenou Chemin de Centrifuge, 13 metrů dlouhou dráhu se smyčkou o průměru 4 metry, kde se odvážlivci na okamžik ocitají hlavou dolů. Atrakce funguje asi 20 let, než zájem opadne.
Možná i kvůli nehodám a zdravotním potížím z přetížení. Spíše než na looping začnou podnikatelé sázet na délku jízdy. Například v roce 1887 láká francouzský podnikatel Joseph Oller (1839–1922) na Les Montagnes Russes Belleville, dlouhou 200 metrů.
Místo uhlí vozí turisty
Hitem se horská dráha stává i v Americe. Ta první však nestojí v zábavním parku a už vůbec tu zpočátku není pro srandu turistům. Mauch Chunk Switchback Train je od roku 1827 samospádná železnice pro dopravu uhlí.
Od roku 1872 si tu však mohou zájemci za 50 centů vyzkoušet na 14 km dlouhé trase notně adrenalinovou jízdu.
Slávu amerických horských drah odstartuje v roce 1884 LaMarcus Thompson (1848–1919), který posbírá dosavadní nápady a zkušenosti z Evropy i Ameriky, a na Coney Island v Brooklynu postaví svou první, 183 metrů dlouhou.
Ač je maximální rychlost pouze 9 km/hod, má takový úspěch, že se mu investice 1600 dolarů vrátí za tři týdny. Není divu, že má brzy konkurenci. Trumfne ho především Phillip Hinkle, který k oválné dráze přidá řetězový výtah, jenž vozíky vytáhne na vrchol dráhy.
Další inovací jsou, kromě pokusů o různě klopené zatáčky, také tunely a malované kulisy obklopující dráhu. Vrací i looping, ovšem jen nakrátko, protože mnozí odvážlivci končí s poraněnou krční páteří.
Znovu to nakopne Disney
Horské dráhy zažívají zlatý věk. Jen v USA je jich v roce 1920 více než 1500. Jenže pak přichází Velká hospodářská krize a na adrenalin nejsou peníze ani nálada. Dráhy krachují, ty opuštěné se bourají.
Druhý dech jim dodá až Walt Disney (1901–1966), který v roce 1955 otvírá svůj Disneyland a jeho součástí je od roku 1959 také horská dráha zcela nového typu. Dřevěnou konstrukci nahradí kovová, dřevěná kola plast.
„Na rozdíl od dřevěných lišt mohou být ocelové trubky libovolně ohnuty, což umožňuje návrhářům vymýšlet nevídané smyčky, vývrtky a další manévry,“ píše historik Adam Sandy.
Úspěch odstartuje další vlnu nadšeného zájmu, a také soutěž o to, kdo nabídne větší adrenalin. Každá nová dráha se snaží ostatní trumfnout výškou, rychlostí, množstvím zatáček i loopingů (které se v roce 1975 konečně daří vyřešit tak, aby nebyly nebezpečné). Horská dráha je znovu vrcholnou atrakcí každého pořádného zábavního parku.
