Tvrdá pěst Diagora z Rhodu dopadne v roce 464 př. n. l.na soupeřovo rameno. Následují další rány. Všechny jsou ale čestné. Protivník se zhroutí k zemi. Vítěz v triumfálním gestu zvedne ruce nad hlavu.
Měří asi 225 centimetrů a budí respekt kamkoli přijde. Diagoras, pocházející z města Ialysu na ostrově Rhodos, ale své převahy nikdy nezneužívá. Naopak se vždy zastane slabších, je-li třeba.
„Euthymachlés (čestný bojovník – pozn. red.),“ oslovují ho uznale soupeři. Triumf si vychutná na jediných, v pořadí 79. olympijských hrách v roce 464 př. n. l.
Velkolepé uvítání
Při slavném návratu na rodný Rhodos ho doprovází básník Pindaros (asi 522–446 př. n. l.). Má za úkol osobně řídit chór pěvců, kteří zazpívají uvítací ódu na sportovního hrdinu. Tuhle příležitost si nenechá ujít nikdo z ostrovních obyvatel.
V přístavu se mačká hlava na hlavě. „Teď v doprovodu kytar a píšťal přistál jsem s Diagorem zde, bych mořem omývaný Rhodos… opěvoval, a tak i vyzvedl obra srdnatého v bojích, který si vydobyl věnec,“ zpívá nejslavnější pěvec své doby.
Popisuje Diagorovy úspěchy nejenom na olympiádě, ale i na dalších hrách, konaných po celém Řecku.
Smrt na ramenou
Slávy si Diagoras užívá plnými doušky. Sportovní kolbiště pak zásobuje dalšími atlety. Jeho synové Damagetos a Dorieus vynikají v pankrationu.
Třetí potomek Akusilaos se soustředí na otcovu disciplínu a také poráží soupeře v boxu. Dvěma ze synů se dokonce podaří na 83. hrách zvítězit v jednom dni. V euforii pak vezmou svého otce na ramena a nosí ho kolem stadionu.
Zvítězit na olympiádě a ještě mít syny, kteří dokázali totéž, to je něco neuvěřitelného. Ve chvíli, kdy ovace utichnou, zvedne se jakýsi Sparťan v hledišti a vykřikne: „Zemři Diagoře, hned nyní!
Na Olymp už nevstoupíš!“ Nejde o závist, ale o to, že dosáhl největšího štěstí v životě. Diagoras prý v tom okamžiku opravdu umírá, zřejmě na zástavu srdce…
