Rutinně zkontroluje displeje. V houstonském řídícím centru to tentokrát nehučí jako v úlu, naopak nálada je poklidně ospalá. Inženýr v pravidelných intervalech navazuje spojení s astronauty a zdá se, že vše proběhne hladce. Noční můra udeří až za pár hodin.

Posádku ve složení Jim Lovell (*1928), John Swigert (1931-1982) a Fred Haise (*1933) čeká náročná mise, mají totiž dosednout v neprobádané měsíční oblasti Fra Mauro. Místo toho absolvují boj o holý život. Od nerváku kolem Apolla 13 letos uběhne 54 let.

Střídání pilotů

Po sovětském ukradení titulu prvního člověka ve vesmíru si Spojené státy americké vykasají rukávy a pumpují obří finance do kosmonautiky.

Program Apollo brzy nese ovoce, let s pořadovým číslem jedenáct usedá na Měsíci a dvojice kosmonautů po jeho povrchu udělá pár kroků.

To je teprve začátek zní od inženýrů z NASA, přistávat už umí, a tak je na čase zaměřit se na to, kde kosmonauti budou zkoumat. Volba padá na kráter Fra Mauro, což se zdá jako riskantní volba.

Kosmická loď totiž bude muset opustit bezpečnou návratnou dráhu, díky níž se může vrátit zpět na Zemi. Apollo 13 se má od ní vychýlit a nashromáždit geologické vzorky.

Velitelem posádky se stává Lovell, zkušený harcovník, jenž sedí v lodi, která jako první obkrouží naši planetu. Mimochodem má na kontě 572 hodin mezi hvězdami.

Sekunduje mu Haise a zprvu také William Anders (*1933), ten ale dává vale práci v NASA. Dalším adeptem se stává Ken Mattingly (1936-2023). Jenže krátce před startem u něj údajně propukají spalničky, a tak své místo přenechá Swigertovi.

Předzvěst chaosu

Absolvují téměř tisícihodinový výcvik. Zkouší sbírat horniny a neustále jim opakují cíle cesty. Mají totiž zjistit, jak člověk dokáže pracovat v měsíčním prostředí. Rovněž musí pořídit několik desítek fotografií. Ani jeden úkon posádka nesplní. Nestihne to.

Přitom všechno vypadá růžově, raketa nesoucí Apollo 13 se od Země odlepí 11. dubna 1970. Lidé mají po přistání na Měsíci vesmírnou kocovinu, a tak média o startu příliš neinformují.

Také v houstonském řídícím středisku vládne klidná atmosféra, někteří inženýři se dokonce nudí. Dlouhé chvíle ale brzy skončí. Po 56 hodinách, kdy jsou kosmonauti zhruba 330 tisíc kilometrů od domovské planety, mávají do televizní kamery.

Poté se situace zdramatizuje. Kontrolky ukazují nízký tlak ve vodíkové nádrži, a tak Swigert má promíchat kapalný vodík s kyslíkem. Triviální úkol, který dělal už několikrát. Tentokrát je něco jinak.

Přístroje hlásí divná čísla, posádka dokonce zaznamená menší vibrace a Lovell eviduje výbuch.

Úkol č. 1: Bezpečný návrat

„Houstone, věřím, že jsme měli problém,“ zarachotí do vysílačky. Ve snímku Apollo 13 filmaři větu upraví na pouhé „Houstone, máme problém.“ Neví ještě, že hláška zlidoví.

Mezitím inženýři na Zemi netuší, co se vysoko nad jejich hlavami děje – na dvě sekundy vypadnou měření. Část si myslí, že jde o chyby přístrojů. „Pánové, mám pocit, že z nás něco uniká,“ rozčísne domněnky v další komunikaci Lovell.

Od výbuchu v tu dobu uplyne 15 minut. Až mnohem později zjistí, že během promíchávání dochází ke zkratu, od něhož shoří část izolace, a tak jedna z nádrží exploduje. Trosky poškodí i druhou nádrž, a tak nastává panika.

Nádrže zajišťují přežití astronautů, zároveň poskytují energii přístrojům! Vytyčené úkoly jsou pasé, nyní má NASA jen jediný – dostat své muže domů.

Kosa mezi hvězdami

Musí šetřit energií, a tak někoho napadne, aby kosmonauti přelezli do lunárního modulu. Ten má sloužit k přistání na Měsíci a je konstruovaný pouze pro dva lidi. Kyslíková kapacita se odhaduje pouze na dva dny.

„Šance jsme tipovali na deset procent,“ uvedou vědci po úspěšné záchraně. Tehdy si vzpomenou na podobnou situaci, kterou trénuje posádka Apolla 10, z níž později čerpají.

Trojice mužů se usadí v lunárním modulu, nastává však další problém, jak ho dostat zpět na návratnou dráhu? Stroj je totiž stavěn pouze na cestu k povrchu Měsíce, a tak nikdo nepočítá s tím, že bude muset absolvovat delší trasu.

Okamžitě se rozjíždí bádání a v Houstonu všichni počítají o sto šest. „Na tři hodiny zažehněte motory,“ dostává posádka pokyn. V tu dobu utlumí funkce všech zbytečných přístrojů, mezi ně patří i topení. Teplota na palubě se pohybuje pod deseti stupni.

Kosmonauti si navlékají měsíční boty, Swigert žádné nemá, a tak na sebe hází různé oblečení. Šetří také s vodou a denní příděl se pohybuje kolem 2 decilitrů.

Kosmický happy-end

Když se Apollo 13 dostává na translunární (návratnou) dráhu, vyvrbí se další problém. Modul musí nasměrovat správným úhlem, a tak na dalších 20 sekund zapnou motory. Dále se Lovell a spol. potýká s vysokou hladinou oxidu uhličitého.

Filtry, které ho mají měnit na vzduch, nestačí. Někoho napadne, že by mohli použít ty z velitelského modulu, jenže jsou od jiného výrobce a nepasují. I na to NASA přijde a pomocí lepicí pásky svízel vyřeší.

Kosmonauti se blíží k Zemi, a tak si přelezou právě do velitelského modulu. V tu chvíli zahlednou rozsah katastrofy. Vyrazí jim dech. Posledním krůčkem je odhodit lunární modul. Po vstupu do atmosféry ztrácí s řídicím centrem spojení.

Inženýři trnou hrůzou, zda není tepelný štít narušen. Otázkou je i stav padáku.

„Nejdelších pět minut mého života,“ shodne se jeden z účastněných onoho osudného 17. dubna 1970. Apollo 13 přistává v Tichém oceánu – jen 6 kilometrů od záchranné lodi Iwodžima. „Jsem unavený,“ vyhrkne ze sebe Lovell.

Posádka odletí na Havaj, kde jim prezident Richard Nixon (1913-1994) udělí vyznamenání, následně trojice míří do Houstonu za svými zachránci.