Mnozí policisté jen mrkají překvapením, když ze sebe maniak sype obhroublé vtípky a výrazy typu: „Ubral jsem jí kyslík!“ Rád přihodí i své motto, které zní:
„Když se ocas postaví, mozek se mi zastaví.“ Přitom na první pohled ten chlap vypadá, že neumí do pěti počítat.
Se ženami mu to moc nejde. Kámen úrazu pro něj představuje samotné seznámení. Příliš mu nepomáhá neatraktivní vzhled, klátivá chůze ani obhroublé vyjadřování. Většinu příslušnic opačného pohlaví spolehlivě odradí.
To je Ladislav Hojer, vyučený sklenář a jeden z nejznámějších československých, potažmo českých sériových vrahů. „Připadal mi jako mentálně zaostalý, debil.
Bez peněz, hladový, zanedbaný,“ nevybíravě ho popíše někdejší kolegyně Dagmar.
Má sílu v prstech
On ovšem po ženách touží. Na přelomu 80. let 20. století spáchá minimálně pět vražd. První v Děčíně v noci z 1. na 2. listopadu 1978. Tehdy se 29letá Eva vrací z kina, kde se pohádala se svým manželem. Hojer na ni zaútočí na labském nábřeží.
Její tělo odtáhne do křoví. Drtí jí krk. Díky sklenářské profesi má obrovskou sílu v prstech. Snaží se ukojit svůj zvrácený chtíč. Nakonec vezme nohy na rameny.
Postěžuje si na vlak
Čas na druhý mord nadejde 9. února 1980, a to v nočním expresu, který se řítí z Prahy do Děčína. Kromě zabijáka je v něm také 25letá studentka medicíny Ivona. Krátce nad ránem sleduje Hojer mladou ženu, jak míří na toaletu. Vydá se za ní.
Vnikne dovnitř. Mladá žena nemá příliš prostoru ani možností k obraně. Hojer ji surově uškrtí. Nedostatek místa v kabince mu ale komplikuje manipulaci s bezvládným tělem. Snaží se o pohlavní styk, ale moc mu to nejde.
„Zkuste to, když vlak tak hází,“ bude si po dopadení stěžovat vyšetřovatelům. Nakonec zřejmě „pouze“ masturbuje. Když souprava dorazí do Ústí nad Labem, vlak opustí. Zhruba po dvouhodinovém čekání nastoupí na spoj zpátky do Prahy.
Nejde asi o cizinku
Dne 11. října 1981 uvidí chatař ze své loďky, jak se na hladině Ružínské nádrže nedaleko slovenských Košic houpe nějaký předmět. Připomíná velkou pneumatiku. Ve skutečnosti jde o ženské tělo, silně poznamenané rozkladem.
Hlava a končetiny už se dokonce oddělily od trupu. Tohle je děsivá „zásilka“ s jasným adresátem – policie. Dámské spodní prádlo tuzemské značky Triola vede vyšetřovatele k závěru, že se nejedná o cizinku. Patolog stanoví věk mrtvé mezi 25 až 35 lety.
Až po čase vyjde najevo, že i tato žena se stala jednou z obětí Ladislava Hojera.
Nevlídné počasí mu hraje do karet
Už v srpnu 1980 jede zabiják za kamarádem do Košic. Je na dovolené z vojenské služby. Vystoupí na železniční zastávce Margecany. Zbývajících 10 kilometrů k Ružínu urazí pěšky.
I když přehradu obvykle okupují zástupy zvědavých výletníků, tentokrát je tu nezvykle prázdno. Může za to nevlídné počasí. Ve chvíli, kdy mdlé sluneční paprsky vyhlédnou zpoza těžkých mraků, zastihnou u nádrže pouze dva lidi. Jedním z nich je Hojer.
Málem mi vyškrábala oči
Vrah se nezdržuje. Zaútočí zezadu. Strhává z oběti šaty. Ta se brání. „Málem mi tenkrát vyškrábala oči,“ svěří se maniak po čase. I tentokrát sevře silnými prsty štíhlý krk. Jenže u toho předčasně ejakuluje. Potom ztratí o ženu zájem.
Rozhodne se zbavit těla v temné hlubině. Sváže ho drátem a zatíží kamenem. Pak jej odevzdá do chladné moci živlu. Ani on jméno této své oběti nezná. Kdo konkrétně představuje třetí křížek na jeho seznamu smrti, se dosud nepodařilo zjistit.
Domů už nedojde
Na konci ledna 1981 zavítá Hojer do Brna. Toulá se jihomoravskou metropolí. Když se snese noc, je stále venku. Pořád si ještě nevybral novou kořist. Až kolem 3. hodiny ráno mu do oka padne pohledná 18letá Ivana.
Vrací se z plesu místní zoologické zahrady. Je v dobré náladě.
Rychle se blíží k domu rodičů. Ze tmy se náhle vyloupne podivný vytáhlý muž. Směřuje k ní klátivými kroky. Když ji osloví, chce dívka prostě odejít. Nedostane se daleko.
S křenem a hořčicí…
Bestiální vrah ji doběhne a srazí k zemi. Odtáhne ji do parku. Uškrtí ji. Tentokrát ho ale smrt jako taková neuspokojí. Odřízne nebožačce prsa a genitálie. Nacpe si je do igelitové tašky a zamíří vlakem domů do Prahy.
V bezpečí motolského bytu použije genitálie k sexuálnímu uspokojení. K tomu mu poslouží i ňadra položená opodál. Intimní místa zbaví veškerého pubického ochlupení. Když ho zvrácené sexuální hrátky omrzí, amputované části těla uvaří ve slané vodě.
Obludné menu podává s pálivou hořčicí a křenem. „Nedalo se to jíst – hlavně kůže ne. Zbytek jsem prostě vyhodil. Hrnec taky,“ tvrdí po dopadení u výslechu.
Zmate ho postavou
Začátkem října 1981 se zabiják naposledy vydává na lov. Tentokrát ale útočí jen kousek od svého bydliště. Pátá vražda mu nakonec zlomí vaz. V momentě, kdy pod rouškou tmy číhá u můstku přes Motolský potok, to ještě netuší.
Zhruba po hodinovém čekání se mu v zorném poli objeví 51letá Anna. Vrací se z koncertu v Rudolfinu. Na svůj věk se může pochlubit obdivuhodnou postavou. To Hojera zmate. Myslí si, že je mnohem mladší. Rozhodne se ji oslovit.
Na dlouhé vybavování ale nedojde. Po několika replikách přistoupí zabiják ke své obvyklé roli sexuálního agresora.
Kriminalisté jsou konečně na stopě
Při vyšetřování tohoto mordu padne do rukou strážců pořádku duševně nemocný Jaroslav D., který utekl z psychiatrického zařízení v Bohnicích. Zpátky do léčebny se mu nechce, raději zvolí kriminál. Přizná se k vraždě Anny.
Zná podrobnosti, které na něj jednoznačně ukazují. Záhy se ale ukáže, že v době činu se vůbec nevyskytoval na svobodě – trčel v bohnickém pavilonu číslo 27. Popíše, jak mu o mordu vyprávěl jeho kamarád, když se spolu procházeli kolem staré samoobsluhy v Motole. Tak se pozornost operativců stočí k Hojerovi.
Figurantky v ohrožení
V průběhu prověřování maniak „kápne božskou“ a přiblíží všechny své vraždy. S každým doznáním souvisí celá řada vyšetřovacích úkonů. Během rekonstrukcí se Hojer často tak rozvášní, že se živé dobrovolnice ocitají v ohrožení.
Místo nich tak musejí nastoupit gumové figuríny. Zabiják sám vypadá celkem spokojeně. Během pobytu ve vazbě si užívá pozornosti okolí. Líbí se mu být středem zájmu. Zdá se, že si vůbec neuvědomuje, jak obludných zvěrstev se dopustil.
V jednom momentě projede služební auto, ve kterém právě sedí, kolem dvou stopařek. Hojer detektivům navrhne, aby zastavili. Prý dívky zneužije a postará se jim o rychle vyřešený případ.
Položí si hlavu a usne
Maniak se dokonce snaží navazovat s kriminalisty jakýsi familiární vztah. Obzvlášť silně přilne k dnes již legendárnímu Jiřímu Markovičovi – postupem času ho považuje takřka za otce. Zkušený vyšetřovatel to vnímá a naslouchá mu.
Podivné pouto k budoucímu šéfovi mordparty se projeví i během jízdy po únavném dni v terénu. Tehdy mu Hojer položí hlavu na rameno a usne jako mimino. Znalci z oborů psychiatrie, sexuologie a psychologie však nejsou sériovému vrahovi příliš nakloněni.
Podle jejich závěru se řadí mezi psychopaty bez morálních zábran, se schizoidními rysy a agresivními tendencemi. Nezná soucit ani výčitky. Tým odborníků usoudí, že možnost resocializace je v jeho případě prakticky nemožná.
Před Městským soudem v Praze si Hojer 9. listopadu 1984 vyslechne nekompromisní verdikt – trest smrti. Jeho život vyhasne 7. srpna 1986.
