Opatrně prochází bránou, na níž je nápis „Arbeit macht frei“. Sovětští vojáci doufají, že dobyli nacistickou továrnu, jenže po pár krocích zírají do prázdných očí stovek lidí v pruhovaných mundúrech. Ti jsou vyhublí, mají strach a neví, co od příchozích čekat!

Onoho 27. ledna 1945 postupují Sověti k polskému městu Osvětim. Rozsáhlý komplex považují za nacistickou továrnu, když se přiblíží k ostnatým drátům, nestačí se divit. Právě dorazili do jednoho z nejbrutálnějších koncentračních táborů!

Stavba plynových komor

Po obsazení Polska v roce 1939 Němci přemítají, co udělat s tamními obyvateli. Mezi nejaktivnější myslitele patří Heinrich Himmler (1900-1945), který v dubnu 1940 přemění bývalé kasárny v Osvětimi na koncentrační tábor.

Velení svěří do rukou Rudolfa Hösse (1901-1947). A první transport dorazí už o měsíc později. Komplex se začne brzo plnit, a tak nacisté vybudují celkem tři oddělené tábory.

Mezi nejbrutálnější patří zařízení s římskou číslicí dva, který dostává název Březinka, podle nedaleké vesničky. Ostatně Němci rozeberou část domů a materiál použijí na stavbu.

I přesto Himmler dostává od podřízených stížnosti, že kapacita není dostatečná, a tak staví plynové komory. Nacisté v čele s Reinhardem Heydrichem (1904-1942) stanoví konečné řešení židovské otázky a Osvětim patří mezi smutné premianty.

Zametání stop

Během pěti let do tábora dorazí 1,3 milionů lidí, pouze 200 tisíc z nich přežije! Za ostnatým drátem panují šílené podmínky, vězni musí ihned po příjezdu na selekci. Ten, kdo se dozorcům nepozdává, míří okamžitě do plynové komory.

Někdo může mít štěstí v neštěstí, a to, když si ho všimne Josef Mengele (1911-1979), nacistický lékař, jenž sadisticky experimentuje s lidmi.

Zbytek dře do úmoru, pokud dojdou síly, nebožáci končí v budově, která svým interiérem připomíná sprchy… Všechno ale musí jednou skončit, nacisté se dokonce připravují na to, že tábor budou muset opustit.

Poslední selekce údajně probíhá 30. října 1944, dva dny nato zastaví masové vraždění sám Himmler. Němci totiž mají strach z blížící se Rudé armády a v případě evakuace po sobě nechtějí zanechat jakékoliv stopy.

Čekají až do ledna 1945, chtějí totiž co nejvíce vytěžit z otrockých prací. Následuje evakuace na nacistický způsob – nemocné a staré nechávají v táborech napospas svému osudu.

Schopné jedince posílají na pochody smrti – z Osvětimi vyrazí údajně 60 tisíc nebožáků. Kdo už nemůže dál, končí mrtvý v příkopu. Vedení chce vězně rozdistribuovat po dalších táborech. „Žeňte je na západ,“ dostávají dozorci rozkaz. Mrazy a drsné podmínky si vybírají svou daň – umírá 15 tisíc lidí!

Tiché přivítání

Část personálu zůstává v táboře, musí zahladit stopy po bezbřehých krutostech. Vyhodí do vzduchu většinu plynových komor a krematorií. Rozebírají budovy a hází do ohně část záznamů.

„Jsme zodpovědní za to, aby ani jeden z vězňů nepadl do rukou Rusů živý,“ plánují esesáci. Na zmar nepřijde ani oblečení, které nacisté nebohým lidem uzmou, a tak do říše míří asi milion kusů různých oděvů.

V průběhu 20. ledna bachaři zapálí část skladů a berou nohy na ramena. V polorozpadlém komplexu nechávají na 7 tisíc lidí. Ti naslouchají výstřelům, protože Němci nechtějí nechat tábor zadarmo. Sověti později uvedou, že při bojích u Osvětimi zemře 230 vojáků.

Zbylí dorazí k rozlehlému táboru právě 27. ledna 1945, původně ho považují za továrnu. Když před devátou ráno vstoupí, nestačí se divit. Celé prostranství je ponořené v podivném tichu, záhy narazí na vězně!

„Nezdravili nás, dokonce se ani neusmáli,“ popisují později vojáci. „Když jsme jim řekli, že jsou svobodní, vůbec nereagovali,“ dodává velitel 60. armády 1. ukrajinského frontu.

Sedm tun vlasů

Narazí sice na 600 mrtvol, tuší, že se v táboře musela dít větší zvěrstva. V budovách objeví 7 000 kilogramů vlasů, na 40 tisíc párů bot, a hlavně hromady lidského popela.

Vyhladovělí nebožáci Sovětům nejdříve nevěří, až když jim potvrdí, že je přišli osvobodit – objevují se první emoce. Nikde není žádné jídlo ani voda, a tak se vojáci dělí o své skromné zásoby.

„O osudu Židů jsem se dozvěděl až v Osvětimi,“ uvede generál Vasilij Petrenko. Kontaktuje polský Červený kříž, který se okamžitě vydává na pomoc. Zřídí polní nemocnice, kde nachází útočiště 4500 nebožáků. Do míst přijíždí také dobrovolníci.

Vězni nejčastěji trpí podvýživou a proleženinami, někteří mají dokonce omrzliny. Vzácní nejsou ani lidé s tyfem či tuberkulózou. „Slyšel jsem snad jazyky z celého světa,“ vzpomínají doktoři. Zachránit všechny ale nedokáží, zubatá si dokráčí pro 500 lidí.

Zbytek je brzy propuštěn domů, poslední vězni odchází až v červnu 1945! Sověti na dobyté území přesouvají německé válečné zajatce, ale některé části tábora postupně mizí pod nenechavýma rukama místních.

V sovětském tisku se osvobození příliš pozornosti nevěnuje, protože Osvětim není strategicky cenným místem. A tak se zpráva objeví až začátkem února, komunističtí pisálci ale záměrně nezmiňují Židy.

Polepšený nacista?

Po posledních výstřelech války sílí hlasy, aby byl tábor zachován. Ještě, než se Osvětim změní na památník, stává se posledním dějištěm Rudolfa Hösse. Velitel se snaží skrývat, a dokonce pár měsíců žije jako zahradník Franz Lang.

Lovci nacistů ho ale v roce 1946 objeví. Nejdříve zapírá, poté se pokusí otrávit kyanidem a následně sundá prsten, kde má zevnitř vyryté jeho jméno. „Pouze jsem vykonával rozkazy nadřízených,“ opakuje stále stejnou písničku u soudu.

Spojenci ho nakonec vydávají Polákům, kteří s ním vedou sledovaný proces. Trvá až do března 1947, kdy je Hössovy vyměřen trest smrti. Čas ve vězení si krátí psaním memoárů, kde se snaží nahlédnout na psychiku esesáků.

Sám se vidí jako ozubené kolečko v soukolí vyhlazovacího stroje. Poláci mezitím stloukají šibenici, kterou postaví v Osvětimi. Čtyři dny před exekucí Höss všechny překvapí.

„Zhřešil jsem proti lidskosti a žádám o odpuštění,“ píše státnímu zástupci, dokonce se obrací na katolickou víru. Následně je 16. dubna 1947 oběšen a jeho poslední chvíle sleduje asi stovka svědků – zároveň jde o poslední veřejnou popravu v Polsku.