Jak se herec Martin Štěpánek postavil tváří v tvář nevyléčitelné nemoci a jaký byl jeho konec?
„Mám pro vás špatnou zprávu,“ slyší známý herec od svého lékaře. Je to slovo, kterou od doktora nechce slyšet nikdo: „Rakovina.“ Ale lékař jej utěšuje. „Nebojte se, nad tou potvorou nakonec vyhrajeme.
To zvládneme!“ Jen sudička, která přede předivo osudu, ví, že Martin Štěpánek (1947–2010) to nezvládne.
Předurčen k herectví
Pochází ze slavné rodiny, jeho otcem je Zdeněk Štěpánek (1896–1968), který je jednou z nejvýznamnějších hereckých osobností dvacátého století.
Přestože herecké kariéry budují i všichni jeho sourozenci, on sám nejdříve inklinuje k malířství a také k chemii. Po gymnáziu odchází na medicínu, ale herecké geny jej doženou.
Protože kdo si přičichne k prknům, která znamenají svět, vždycky se na ně nějak vrátí. Po prvním roce studia medicíny Štěpánek zjistí, že lékařem být nechce, a přestupuje na DAMU.
Divadlo i film
Záhy hraje v Národním divadle, ale zlá doba přináší i zlá rozhodnutí. „Soudruhu, budeš muset jít,“ dostane varování, a tak odchází nejprve do Činoherního klubu a následně do Divadla na Vinohradech. Ale i tam si jej najdou.
„Soudruhu, jestli chceš hrát, musíš se stát členem KSČ, jinak to nejde. Je to jasné?“ Štěpánek divadlo miluje a vzdát se ho nedokáže. Ale podepsat přihlášku do strany také ne. Sebere rodinu a v roce 1981 se z dovolené v Rakousku už nevrátí.
Trezorový umělec
Jeho filmy jsou zakázány, on sám upadá v nemilost. Ale může hrát, nejprve ve Vídni, pak v Mnichově. Je moderátorem Svobodné Evropy a v roce 1994 se vrací zpátky domů společně s redakcí rádia. Znovu hraje, znovu je ve svém živlu.
V jednu chvíli působí dokonce jako ministr kultury. Jenže pak přichází nemoc, která se ukáže být drsnější než soudruzi z KSČ. Zhoubná rakovina jej natrvalo odvede z divadelních prken do nemocničních pokojů. Znovu je v „trezoru“, a tentokrát to je mnohem horší.
Zbavit se bolesti
Léčba neprobíhá dobře, chemoterapie nezabírá, takže Štěpánek ji postupně opouští. Ocitne se na operačním stole, ale tělo se léčbě vzpírá a jeho stav se nadále zhoršuje.
Trpí bolestmi, nehybností končetin a zůstává uvězněn v těle, zatímco jeho duše by chtěla létat. Nepomáhají léky, nepomáhá ani podpora rodiny. Bolest je tak strašlivá, že ji nemůže vydržet.
A tak v roce 2010 využije chvíle samoty ve svém vinohradském bytě a vezme do ruky zbraň. Následuje výstřel, konec, klid.