Provoz Sveriges Kreditbanken na stockholmském náměstí Norrmalmstorg by letního dne 23. srpna 1973 probíhal jako obvykle, kdyby sem náhle nevtrhl dvaatřicetiletý lupič Jan-Erik Olsson.
„Večírek právě začal,“ vykřikne muž v dlouhém kabátě a slunečních brýlích a vystřelí samopalem do stropu.
Jeden ze zaměstnanců zapne tichý alarm. Jan-Erik Olsson ho postřelí ho do ruky. Žádá o tři miliony švédských korun, neprůstřelnou vestu a auto k útěku.
Zároveň chce, aby policie přivedla jeho přítele Clarka Olofssona, který je zrovna ve vězení za ozbrojenou loupež. Vzápětí zajme čtyři zaměstnance banky, ostatní propustí. Jednou z rukojmí se stane i Kristin Enmarková.
Policisté přivedou Clarka. Vyjednávání o osvobození zajatců, tří žen a jednoho muže, trvá 130 hodin. Třiadvacetiletá dívka je donucena strávit se svým věznitelem šest dnů. Během nich dojde k něčemu nečekanému. Kristin pocítí ke Clarkovi a Janu-Erikovi sympatie.
Z žalářníka zachránce
„Plně důvěřuji Clarkovi a lupiči. Nejsem zoufalá. Nic nám neudělali. Naopak, byli velmi milí. Ale bojím se, že zaútočí policie a způsobí, že zemřeme,“ říká, když během věznění hovoří se švédským premiérem Olofem Palmem.
„Hledat v této situaci vzájemné porozumění není zas až tolik divné, je to strategie přežití,“ vysvětluje později svoje zvláštní chování. Neobvyklý jev zaujme švédského kriminologa Nilse Bejerota, který dá jevu dnes známou přezdívku:
stockholmský syndrom. U oběti vznikne citová vazba na pachatele. „Vždyť on je vlastně mým zachráncem,“ honí se jí hlavou. Z myšlenek už vytlačila skutečnost, že je to právě on, kdo ji do takové situace dostal.
Když se zlo stává dobrem
„Je to až mateřská láska. Podstupujete fázi naprostého zdětinštění: Nemůžete se krmit, mluvit ani jít na záchod bez dovolení,“ vysvětluje pocity oběti americký psychiatr Frank Ochberg. Pro uneseného už není zachráncem policie, ale únosce.
Jde o pud sebezáchovy, který umožní přežití a vytvoření pocitu bezpečí. Napomáhá snížit agresi vůči vězniteli. Co přesně jev způsobuje, ale vědci netuší. Jedna z teorií mluví o regresi do dětství. K vytvoření popisované vazby ale nedochází ani ve třetině případů únosů.
Hlídá se samopalem v ruce
Kalifornské Berkeley, 4. února 1974, 16 hodin odpoledne. Na dveře bytu Patty Hearstové, téměř dvacetileté vnučky tiskového magnáta Williama Randoplha Hearsta, zaklepe skupinka mužů.
Když vtrhnou dovnitř, zbijí a svážou jejího snoubence Stephena Weeda. Vyděšenou Patty hodí do kufru auta a odvezou. Vyděrači ji dlouhé dva měsíce drží doma ve tmě. Žádají výkupné.
Rodina chce na jejich požadavky přistoupit, když se stane něco nečekaného. Dívka názory únosců vezme zasvé, a dokonce se s nimi v dubnu 1974 podílí na bankovní loupeži v San Franciscu.
Záznamy z kamer ukazují, jak Patty hlídá se samopalem u vchodu do banky, než ostatní dokončí akci. Nechybí ani při loupežném přepadení obchodu v Los Angeles.
Neodsedí si ani dva roky
„Za situaci není zodpovědná. Únosce jí vymyl mozek,“ argumentuje před soudem její právník. Ona sama tvrdí, že spolupracovat nezačala ze svobodné vůle, ale až po vyhrožování.
Ovšem soudce jim neuvěří a dívka za spoluúčast na loupeži slízne trest 35 let vězení, nakonec ho ale soud zmírní na sedm let.
Americký prezident Jimmy Carter Hearstové nakonec udělí milost, odsedí si tak jenom 21 měsíců. „Neměla jsem žádnou svobodnou vůli, dokud jsem od nich nebyla alespoň dva týdny odloučena.
Až pak mi pomalu začalo docházet, že už tam nejsou, a mohla jsem se konečně řídit zase vlastním rozumem,“ vrací se Hearstová k dramatickým událostem po několika letech.
