Večerníčkový Maxipes Fík, uslintaná pohroma Beethoven ze stejnojmenné komedie nebo hrdina se soudkem rumu na krku.

Ani jedna z běžně užívaných zkratek nenabízí celou pravdu o bernardýnech, plemeni psů se srdcem stejně obrovským, jako jsou oni sami, a historií tak dojemnou, jako je záchrana lidí z lavin.

Domovem bernardýnů je hranice Švýcarska s Itálií. Zde, ve Velkém Svatobernardském průsmyku s nadmořskou výškou kolem 2500 metrů, založil už v desátém století útulnu pro poutníky mnich Bernard de Menthon. Cílem bylo ochránit průchozí před nástrahami hor a lupiči.

Čtyřnozí pomocníci mnichů

Jak se sem dostali pomocní psi, nevíme, ale ze 17. století už máme doloženo, že mnichům pravděpodobně kříženci francouzských tažných mastifů a asijských buldoků pomáhali. Spolupráce člověka a zvířete jen za dvě stě let zachránila přes dva tisíce lidí.

Co tihle psi, přátelé kanovníků, uměli? Procházeli cestu zapadanou sněhem a ukazovali poutníkům směr. Nebyli jako moderní lavinoví psi. Hlavní úlohou bylo najít cestu zpět do hospice v silných vánicích.

Díky skvělému čichu nacházeli i ty, kteří cestu ztratili a zapadli. Pohybovali se se speciálním vakem na těle. Ten obsahoval chléb a vodu. Žádný soudek, žádný rum či teplá brandy.

Barry, nejslavnější záchranářský pes na světě

Věhlas nebojácným psům, přizpůsobeným těžkým vysokohorským podmínkám, přinesl pes Barry. Pomohl při záchraně čtyřiceti lidí a byl legendou už za svého života. Nicméně mnoho z legend, které jej obklopují, nejsou založeny na skutečnosti.

Například je vyloučeno, aby odnesl na zádech dítě, jak jedna z nich vypráví. Tehdejší Barry byl totiž spíše středního vzrůstu a od svých následovníků se docela dost lišil.

Jak vypadal, můžeme vidět v Přírodovědném muzeu ve švýcarském Bernu, kde je jeho vstavena jeho preparovaná vycpanina a přidána je celá expozice o tomto výjimečném psu. Právě v Bernu strávil Barry poslední dva roky života a roku 1814 zemřel.

Mniši chtěli většího psa

Kde se tedy vzali bernardýni, jaké známe dnes? Horské katastrofy prý zdevastovaly Barryho rodovou linii, a tak mniši z hospice zkřížili “své” plemeno s novofundlanďany. Velikost měla být ku prospěchu záchranářských schopností.

Vznikl mohutný chlupatý pes, přátelský, oddaný, schopný najít a vyhrabat člověka v lavině, ovšem s ne velkou výdrží a srstí, která na sebe nabaluje hrudky sněhu. To nezměnilo nic na jeho atraktivitě.

V roce 1880 je plemeno registrováno u švýcarského kynologického klubu pod jménem, odvolávajícím se na sv. Bernarda – bernardýn. Je i švýcarským národním plemenem.

Chránit a pomáhat v genech zůstalo

I ty poslední bernardýny – záchranáře už z Alp vytlačily vrtulníky a technologie. O to více si můžeme vážit obrovského chlupatého parťáka do nepohody. Bernardýnům totiž zůstal přirozený instinkt chránit lidi a pomáhat jim.

To je pasuje do role vynikajících domácích mazlíčků, asistenčních psů a canisterapeutů. Není mnoho trpělivých a oddaných plemen, o která se můžete opřít, nebo se na ně dokonce odložit a nechat se prohřát.

Bernardýnům zůstal i skvělý čich, takže se přece jen hodí k záchranářským akcím. Jsou také velmi odolní, zvládají pobyt v mrazech a nejsou náchylní k nemocem.

Soudek s rumem? Pouhý marketing…

Pokud Švýcarsko a Alpy, pak se bernardýnům se soudkem na krku nevyhnete. Reálně přitom nikdy žádný alkohol nenosili.

Vysvětlení je více, například obraz Psi na záchranu cestovatele od malíře zvířat Edwina Landseera z roku 1820 historicky poprvé ukazuje psa s malým soudkem. Proč? Nevíme.

Co ale víme, je fakt, že bernardýni se soudky zaplavili hory a stali se vyhledávaným artiklem turistů a jedním ze symbolů švýcarských hor.