Omamně voní, má neobyčejnou chuť, léčí a je okrasou zahrad. Vonný esenciální olej, který se získává z jejich lístků, je velmi vzácný. Na jedinou lahvičku s obsahem 5 mililitrů je třeba zpracovat 10 000 ručně utržených květů! A víte, proč musí být vše hotovo během pár hodin?

Existuje mnoho krásnějších a impozantnějších růží. Ale co se týká vůně, jen málokterá se s damašskou růží může srovnávat.

Je tak silná a okouzlující, že si získala svět už v hlubokém starověku a ani dnes její popularita neklesá. Seznamte se s neobyčejným příběhem této výjimečné květiny!

Lék, koření i symbol bohů

Nejstarší záznamy o damašské růži (Rosa damascena) pocházejí z Mezopotámie ze 7. století před naším letopočtem. Tehdy je základní složkou mnohých léčivých přípravků a také kořením.

Pěstování se postupně rozšíří i do Persie, kde začínají růže destilovat, aby získali éterický olej a mohli vyrobit růžovou vodu. Obojí pak opět používají v lékařství.

Z dochovaných spisů se dozvídáme, že se růžová voda tenkrát používá jako antiseptikum pro vymývání očí a dezinfekci úst a také jako prostředek ke zmírnění bolestí břicha a průdušek.

Odvar z růžových lístků slouží pro změnu k posílení srdce, odstranění zažívacích potíží i zácpy a také k úlevě od bolestí, doprovázejících menstruační krvácení. Ve starověku s ní spojují i některá božstva.

Nejistá cesta do Evropy

Okolo 10. století se růžová voda stane běžně používanou příchutí do sladkých pokrmů, později

se nejen vodou, ale i sušenými okvětními lístky dolaďuje chuť také u slaných jídel, například u drůbeže, ryb nebo zvěřiny. Dnes se drcené lístky používají zejména na Blízkém východě jako součást některých směsí koření.

Ani ve středověku se však nezapomíná na léčivý potenciál damašské růže (některé jeho aspekty potvrdily dokonce i dnešní vědecké studie). Na to, jak se dostala do Evropy, existují dvě hlavní teorie. První mluví o tom, že ji s sebou přivezou křižáci.

Jiná tvrdí, že to byli starověcí Římané, kteří ji na náš kontinent importovali ze svých blízkovýchodních území. Květina postupně okouzlí celý svět. Dnes jsou jejími hlavními pěstiteli a také producenty růžového oleje Írán, Bulharsko a Turecko.

I když samotné komerční pěstování těchto růží není úplně jednoduché, nejpracnější částí je sklizeň květů na přelomu jara a léta. Existují však také druhy, které kvetou i na podzim.

Jen do poledne

Růžové keře během několika týdnů produkují každý den velké množství poupat, které se ručně sbírají a ještě téhož dne jsou podrobeny parní destilaci. Sklizeň začíná kolem šesté hodiny ráno a končí okolo dvanácté. Má to jeden důvod:

většina poupat, která začínají kvést po východu slunce, dosáhne plného rozkvětu ještě před polednem a musí být sesbírána, protože obsah růžového oleje u květů sklizených odpoledne dramaticky klesá. Proto se také netrhají plně rozkvetlé růže z předchozích dnů.

Damašskou růži nenajdeme ve volné přírodě, jde o křížence několika starobylých odrůd růží. Dnes má řadu kultivarů, jejich květy mohou mít různé odstíny, od světle krémové až po jasně růžovou. Někdy se dají najít i bílé odrůdy a vzácněji i červené.

A jaká je přirozená vůně těchto květů? Kromě typického aroma růží se v ní podle druhu mísí i medové, ovocné i kořeněné tóny.