Ulice severoitalské Padovy se začínají plnit místními. Všichni míří do divadla, kde se má uskutečnit naprosto nevídaná podívaná. Proud lidí dychtivě prochází tamním Palazzo de Bo.
Schyluje se k představení, jaké nikdo z nich ještě neviděl. Uspořádání divadla návštěvníkům nedá žádnou nápovědu, vypadá v podstatě jako každé jiné.
Kruhový půdorys lemuje šest řad sedadel z ořechového dřeva a každá je umístěna o malinko výš než ta předchozí, tudíž všichni zvědavci pohodlně dohlédnou na jeviště. Nakonec se v místnosti shromáždí na tři sta zvědavců.
Něco je jinak
Přece jen ale uspořádání jeviště naznačuje, že tentokrát půjde o jinou podívanou. Chybí přehnané zdobení scény. Dominuje jí jen velmi znepokojivý nápis, jehož význam většině hostů zatím uniká:
„Hic locus est ubi mors gaudet succurrere vitae“ neboli „Zde je místo, kde se mrtví radují z pomoci živým“.
Veškeré kulisy tvoří dřevěný stůl přikrytý bílým suknem a nad ním jsou umístěny byliny, od nichž se line příjemná vůně, která se mísí s vůní kadidla. Ty mají své opodstatnění, jež bude divákům záhy odkryto.
Pod taktovkou jednoho z nejvýznamnějších
Jakmile ze zákulisí vystoupí dobře vypadající muž s plnovousem, publikum začne nadšeně tleskat a pískat. Není jím nikdo jiný než Hieronymus Fabricius (1533–1619), jeden z nejvýznamnějších lékařů renesanční éry.
Jakmile si užije aplausu do sytosti, přistoupí se svými pomocníky ke stolu a opatrně odhrne sukno. Nad hlediště se vznese vlna úžasu. Někteří se neubrání úleku. Na stole leží tělo mrtvého muže.
Šum ještě zesílí, když Fabricius vezme do ruky skalpel a vnoří jej do rozkládající se kůže. Kontroverzní podívaná přinese své ovoce. Na poli vědy má naprosto nevídaný efekt.
Univerzita v Padově, která se i tak těšila velmi dobré pověsti, se najednou stala centrem evropské medicíny a vyhlášenou Boloňu nechává daleko za sebou.